Leden 2010

1. Něco málo o mě

31. ledna 2010 v 12:35 I am gentleman

Zima 1930


,,Crrrrrrr" ozval se protivný zvuk mého budíku. Když jsem otevřel oči, byla ještě hluboká noc. Obloha se z tmavě modré přelévala do studené černé. Celou tuhle nádhernou spleť barev ozařoval sytě bílý měsíc, před kterým sem tam přeběhl nějaký ten černý mrak. Ze své vyhřáté postele jsem celou tuhle nádheru sledoval a pak si uvědomil, proč mi ten budík vlastně zvonil. Mám práci. Venku byla černočerná tma, zima a ještě navíc sněžilo. A proto se mi tak náramně chtělo z postele. Pomalými pohyby jsem se vysoukal a nazul si pantofle. Rozespale jsem se protáhl a vstal. Přikráčel jsem nemotornými kroky k oknu a podíval se z něj. Venku začalo sněžit snad ještě o to víc. Už teď bylo sněhu mraky a ještě další určitě napadá. Ale vy o mě vlastně ani nic nevíte...
Jmenuju se Michael. To vám prozatím bude stačit. Žiju v Los Angeles v DownTownu. Jestli to chcete vědět uplně přesně, tak moje ulice se jmenuje San Julian. Ale pochybuju, že byste zrovna člověka, jako mě, chtěli nějak extra navštívit...
Jsem naprosto normální člověk, z masa a kostí. To vás asi šokovalo co? Taková zajímavá zpráva. Můj život nebyl doposud ani moc zajímavý. Své dětství jsem prožil se svou rodinou. Jestli se jim tak, ovšem dá říkat. Neměl jsem žádného sourozence, byl jsem naprosto osamělý. Do svých 10 let, jsem s nimi vyrůstal. Ano, jen do 10 let. Matka Susan už v mých 6 letech propadla těžkým drogám a můj otec se zabil při autonehodě když mi byli pouhé 4 roky. Jen matně si na něj pamatuji. Více se mi do paměti bohužel vryl můj nevlastní otec. Nikdy mě neměl rád a já jeho taky ne, ale byl jsem malý. Nikdy jsem mu s ničím neodporoval, nic jsem mu nikdy neudělal. Přesto si vždy našel záminku k tomu, aby mne zbil. Matka byla v té době v tak špatném stavu, že to ani moc nevnímala. Vždy se na mne podíval tím svým hnusným a tvrdým pohledem, až mě zamrazilo v zádech. Nesnášel jsem ho. Pamatuji si, jak jsem mu jednou nesl večeři k televizi. Mohlo mi být tak 8 let. Byl jsem nervózní už jen z toho, že jsem mu musel být nablízku. Máma mu v kuchyni připravila večeři a já mu jí měl donést. Když mi to řekla, podíval jsem se na ní zkroušeným a vyděšeným výrazem. Jí to ale bylo jedno a stejně mě tam poslala. Opatrně jsem nakračoval, abych něco nevyklopil. Došel jsem až k němu a on zrovna sledoval fotbalové utkání. Ani si nevšiml, že tam jsem, rozhodil rukama a mě zvrhl tu právě uvařenou večeři na břicho. Zaúpěl jsem bolestí. Nadával mi do všeho, co jsem v té době ani neznal a pak mě střískal jako psa. S matkou to vůbec nic nedělalo. Pamatuji si, jak jsem pod jeho ranami spadl na zem a zůstal tam. Viděl jsem ji ve dveřích. Opírala se o futra, ale nic nedělala. Neokřikla ho, aby mne nechal být, jen se dívala. Tohle jsem jí nikdy neodpustil. Když mi bylo 10, matka zemřela na zástavu srdce. A hádejte z čeho to bylo? Z drog samozřejmě. Mě pak přesunuli do dětského domova, což pro mne bylo vysvobozením od toho tyrana, co s námi bydlel. První co udělaj, když vás tam pošlou je, že jdete na prohlídku. A tam právě viděli mé otoky a fialovo-modře zbarvené modřiny, které jsem měl po celém těle. Jacka, mého nevlastního otce, za to zavřeli na 5 let do vězení. Teď je mi 22 let. Je to už pěkná řádka let, co jsem ho neviděl...
Teď už víte zhruba všechno o mém dětství. Nerad na něj vzpomínám, ale je to součást mne. Na každém se podepíše jeho dětství. Ať chce nebo ne. Možná, že kdybych neměl tak kruté dětství, nedělal bych teď takovou práci, jakou dělám...

Otázka pro vás...co dělá Michael za povolání?

121. Konec

24. ledna 2010 v 21:14
Každým okamžikem jsem očekával náraz. Byl jsem celý křečovitý. Nohy jsem měl pořád natažené a stlačené k sobě. Rukama jsem si pevně objímal hrudník, který už byl teď jako ve svěráku. Srdce mi bušilo, jako ještě nikdy. Víčka jsem měl pevně zavřené a hlavu tlačil k ramenům. Pořád jsem očekával náraz a pak i přišel. Hrudník mi vylítl nahoru a já se praštil prudce do zad zpátečním nárazem. Pak jsem otevřel oči...
Viděl jsem okolo sebe modré nebe a hory. Ležel jsem na vrcholku jedné z nich. Byl jsem zoufalý. Myslel jsem, že to vyjde a já se vrátím zpět ke svým dětem. Ale vždyť Dora přece říkala, že se mi nic nestane, tak proč jsem pořád tady a mám pocit, že jsem na dvě půlky? Měl jsem tak strašné bolesti, že si je ani nedovedete představit. Ležel jsem tam a rozhlížel se kolem sebe. Oči se mi ztěžka otevíraly. Když jsem ale zaostřil na jeden z mraků, obraz se mi začínal pomalu rozplývat. Pořád jsem mrkal, myslel jsem si, že jsem se jen praštil do hlavy a teď z toho špatně vidím. Ale když jsem si přehrál tu situaci před chvílí, uvědomil jsem si, že bolest cítím jen v zádech...
Do hlavy jsem se nepraštil, tak co se to děje? Byl jsem zoufalejší a zoufalejší. Prudce jsem otáčel hlavu sem a tam a pořád mrkal. Obraz se mi ještě víc rozpíjel, až to všechno vypadalo jako rozbouřená hladina moře. Ujal se mě skličující pocit. Co se teď bude dít? Co mám dělat? Najednou se mi obraz z ničeho nic, začal opět zaostřovat. Ale už jsem neviděl mraky. Neviděl jsem hory a už jsem ani necítil tu strašnou bolest zad. Mrkal jsem stále častěji. Obraz se trochu zaostřil a já rozeznal aspoň malé obrysy toho, co jsem měl před sebou. Okolo mne všechno zbělalo a já špatným zrakem rozeznal nějaké tváře. Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas nějakého muže...
,,Pane Jacksone, jste v pořádku?" zeptal se mě ten hlas. Neodpovídal jsem, potřeboval jsem se trochu zorientovat. Stále jsem si prohlížel své okolí, ale teď na mě promluvil zase nějaký jinný hlas. Ten hlas jsem znal, ale nevzpomínal jsem si, komu patří...
,,Michaele, jsi v pořádku? Bolí tě něco? No tak! Řekni už něco!" v tom hlase jsem poznal strach a úzkost. Odkud ten hlas jenom znám? Zrak se mi ještě nezlepšil natolik, aby ty tváře mohl rozeznat. Jen jsem si je všechny zamyšleně prohlížel a prozatím neodpovídal, což asi všechny okolo celkem štvalo...
,,Tak pane Jacksone, povězte nám něco!" řekl mi opět ten první hlas. Olízl jsem si rty a otevřel ústa. Když jsem se nadechl, ucítil jsem strašnou bolest v zádech a na hrudi. Tou bolestí jsem až svraštil čelo. Hrozně mě všechno bolelo a tak jsem ze sebe nevydal nic jinného než...
,,Auu..." a položil jsem si ruku na prsa...
,,Promluvil, to je dobré znamení!" oznámil ten první hlas...
,,K-kde...kde to j-" dostal jsem ze sebe nakonec...
,,Jsi v nemocnici. Neboj, vše bude v pořádku. Měl jsi ošklivou nehodu, ale dostaneš se z toho! Všechno bude zase jako dřív!" začal mě povzbuzovat ten druhý známý hlas. Na tu osobu jsem se zaměřil. Už od pohledu jsem poznal, že je to žena. Otočil jsem k ní hlavu, abych si jí mohl lépe prohlédnout. Chvíli jsem se na ní díval a zkoušel očima zaostřit. Všechno jsem měl rozmazané, ale obraz se najednou začal vyjasňovat, a já poznal, že je to má milovaná sestra Janet...
,,Janet...jsi to ty?" zeptal jsem se pro jistotu...
,,Ano, jsem to já Michaele. Neboj, postarám se o tebe a o děti." jen to dořekla, přiběhly k mé posteli i dvě děti. Natočil jsem hlavu ještě víc nastranu, ale bolelo mě příšerně za krkem, a tak jsem raději hlavu vrátil nazpátek a jen pošilhával očima...
,,Princi, Paris...miluju vás..." poslal jsem jim vzdušnou pusu a jim se hned rozzářil úsměv na jejich malých tvářičkách ,,A kde je Blanket?" s těží jsem se otočil na Janet...
,,Je u Katrine. Nechtěla jsem ho sem tahat. Vypadá to totiž, že ty si tady ještě chvíli poležíš. Tvůj stav je sice stabilizovaný, a jsi mimo nebezpečí, ale to neznamená, že půjdeš hned druhý den domů." oznámila mi Janet...
,,Ano, přesně tak. Ještě si tu nějakou dobu pobudete pane Jacksone. No, teď vás necháme odpočívat. Pojďte..." oznámil jim doktor a oni se začali chystat k odchodu. Paris s Princem se na mě naposledy usmáli a kráčeli ke dveřím. Janet mě jen lehce pohladila po tváři, usmál jsem se na ní a ona mi úsměv opětovala. Tvář se jí rozzářila jako andělovi. Pak všichni společně odešli a já zůstal v pokoji sám...
Složil jsem si ruce na hrudi a přemýšlel o tom všem. Moc jsem si toho nepamatoval, jen naposledy to, že jsem naboural do dodávky. Ale proč? Proč jsem nedával pozor? Stalo se snad před tou nehodou něco? Slunce mi do pokoje prošlo zkrz okno a mě se na ruce něco zatřpytilo. Zkoumavě jsem zvedl ruku a prohlížel si jí. Ale vždyť to je přece Dořin prsten! Moment, už si vzpomínám. Vždyť já jsem jí před tou nehodou viděl! Seděla u mě v autě a já...naboural! No jistě! Vždyť ona tam byla a pak...já byl mrtvej? Byl jsem v nebi. Objímal jsem jí a dala mi prsten? Michaele co si to namlouváš, to se přece nemohlo stát! Jak by ti mohla dát svůj prsten? A kde máš ten svůj? Moment, vždyť jsem jí ho dal a já...já...já ho nemám! Že by to všechno nakonec byla pravda? Byl jsem skutečně v nebi a viděl ji? No jak by bylo jinak možný, že mám její prsten?! Z toho se mi pořádně zavařila hlava. Pořád jsem nad tím musel přemýšlet. Z postele jsem se podíval z okna a zadíval se na nebe a říkal si, opravdu jsem tě viděl Doro? Nebyl tohle všechno jen sen? Najednou jsem měl pocit, jakoby se mraky hýbaly nějak rychle. Je to normální, ale takhle rychle? Já mám snad halucinace! Vždyť ty mraky se všechny nějak rychle posouvají! Co se to děje? Mraky se odsunuly a udělaly uprostřed místo. To co jsem viděl mě dočista ohromilo...
Uviděl jsem Dořinu usmívající se tvář. Hleděl jsem na to všechno s otevřenou pusou. Nemohl jsem tomu uvěřit. Z toho zázraku jsem nespustil oči. Dora na mne mrkla a ještě více se usmála. V té chvíli jsem litoval, že tu nemůže být se mnou. Už nikdy neuvidím ten její nádherný úsměv, už nikdy neucítím její hebké rty a už nikdy...už nikdy jí nebudu moct říct, jak moc jí miluju a co pro mne znamená. Chtěl jsem se na ní usmát, ale nešlo to. Místo úsměvu se mi oči zaplavily slzami. Trochu posmutnila a řekla mi...
,,Michaele, nebuď už smutný. Trhá mi to srdce..."
,,Nejde to Doro..." odpověděl jsem jí mezi vzlyky ,,...už tu totiž nejsi se mnou..." a opět jsem se rozbrečel...
,,Michaele, teď mě poslouchej!" začala výhružně ,,Nechci, abys byl kvůli mě do konce života smutný! Najdi si nějakou ženu a měj s ní třeba 10 dalších dětí! Hlavně už prosím tě, nebuď smutný! Nemůžu se dívat na to, jak se trápíš. Myslela jsem, že se to s tebou po tom půl roce zlepší. Ale celou dobu jsi zamlklý, smutný a stále zamyšlený! Takhle to nejde dál! Děti tě potřebují veselého! Jsem ráda, že na mě vzpomínáš, ale takhle to dál nejde. Nechci, abys na mě zapomněl, ale chci, aby ses už tak netrápil..."
,,Když, to prostě nejde zastavit...já..." chtěl jsem zadržet slzy...
,,Michaele...lásko..." zaslzely jí oči ,,...prosím...udělej to kvůli mě. Vzpomínej na to, jak jsme spolu byli šťastní! Na ty nádherné okamžiky strávené po tvém boku. Nemysli už na to, co se stalo před půl rokem. Sice jsem tady nahoře bez vás, ale je mi líp. Teď už mě nic nebolí. Je mi dobře, ale tím, jak se pořád trápíš mi ubližuješ. Vzpomínej na mě v dobrém. Budu u tebe nadále," řekla a ukázala na prsten mé ruky ,,máš ho ode mne. A já mám od tebe tvůj." ukázala mi ruku s mým prstenem...
,,Tak to přeci jen byla pravda..." povzdechl jsem si...
,,Tak a teď mi slib, že už nebudeš pořád smutný! Každý den jsem za tebou slétávala na zem a kontrolovala, zda ti nic není. Ale ty jsi každý den brečel a já už nemohla dál. Tvá jiskra před půl rokem pohasla a už se nevzpamatovala. Musíš žít dál! Musíš žít dál beze mne..." usmála se...
,,Zkusím to..." pousmál jsem se...
,,To jsem chtěla slyšet. Sbohem Michaele, navždy tě budu mít u sebe..." řekla a ještě jednou zvedla ruku s mým prstenem...
,,Já tebe taky..." zvedl jsem ruku...
Mraky se začaly vracet zpátky na svá místa a Dora pomalu mizela. Připomněla se mi situace předtím v autě. Také se zjevila a po chvíli zmizela. Po tomhle všem se mi trochu ulevilo. Dora má pravdu. Musím vzpomínat na ty hezké okamžiky, které jsme spolu zažili. Už nesmím být tak zamlklý, moje děti mne potřebují. Ale přeci jen, bude po Doře v mém srdci vypálená obrovská díra...

Ráda bych se vás na něco málo zeptala...

1. Líbila se vám tahle povídka?
2. Když vám řeknu, abyste si vybavili nějaký okamžik, ať už vtipný, lechtivý a nebo jinný, jaký by to byl?
3. Oblíbená kapitola?

Tímto vám děkuji za to, že jste byli tak trpělými čtenáři a pečlivě četli mou povídku. Doufám, že se vám líbila a nelitujete času, který jste strávili nad čtením...

120. Navždy

24. ledna 2010 v 12:35
,,Co když už tě nikdy neuvidím?" otočil jsem se na ní se smutným pohledem...
,,No...já...miluju tě Michaele..." objala mě a já jí k sobě ještě víc přitiskl a nakonec i políbil...
,,Doro, chci ti říct, že jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Nikdy nezapomenu na to, co jsem s tebou prožil. Navždy budeš tady..." řekl jsem se slzama v očích a ruku si položil na srdce...
,,V ten den, když jsem od vás odešla, jsem byla stále s tebou. A slyšela jsem všechno, co jsi mi ráno řekl, když sis myslel, že jsem v pořádku. Slyšela jsem všechno a dohnalo mě to k slzám..." dořekla a zase jí začaly téct slzy ,,Byl jsi moje největší štěstí v celém mém životě. Mám s tebou krásného syna, který je ti neskutečně podobný. A já doufám, že bude tak chytrý, jako ty..." řekla a ještě jednou mě objala. Cítil jsem, jak se o mne otřela svou uslzenou tváří a pak se mi dlouze zadívala do očí...
,,Proč se jen tohle všechno muselo stát?" sjel jsem jí rukama po bocích a zavadil o její ruku na které jsem něco ucítil a tak jsem se podíval. Na prsteníčku měla posazený prsten, který jsem jí dával, když jsem si jí chtěl vzít. Zásnubní prsten ode mě! Divil jsem se, protože jsem nevěděl, že ho nosila ,,Vždyť si ho nenosila ne? Nebo kdy sis ho vzala?" nedokázal jsem se přestat divit...
,,No, víš...ten večer, když jsme spolu byli naposledy...no, ty jsi za chvíli usnul, ale mě bylo špatně. Točila se mi hlava a bylo mi na zvracení. Vzala jsem si ten prsten, aby mne ochránil. Ale počítala jsem i s tím, že už možná nemoc klepe na dveře..." zhluboka se nadechla...
,,A proč jsi mě nevzbudila? Doro, tobě bylo špatně a necháš mě spát!" rozlobil jsem se...
,,Víš, nechtěla jsem, abys to nejhorší prožíval se mnou. Do paměti se ti vryje vždy nejvíc poslední vzpomínka, a já nechtěla, aby ta tvoje poslední, byla ta, jak mi chladíš čelo, držíš kbelík a říkáš mi DÝCHEJ, VŠE BUDE V POŘÁDKU."
,,Ale Doro, takhle to brát nemůžeš! Ty ses cítila mizerně a já ti nemohl nijak pomoct! Mezitím jsem si v klidu spal! Víš jak musí bejt teďka mě?" hodil jsem na ní vyčítavý pohled...
,,Michaele, už se o tom nebavme. Co se stalo, stalo se..."
,,Ale-"
,,Chci, aby sis tohle ode mne vzal," řekla a začala si sundavat prsten z ruky ,,na památku..." dodala a podala mi prsten...
,,Tak když ty, tak já taky..." vzal jsem si od ní prsten a sám jí podal ten svůj...
,,Navždy spolu..." vzdychla Dora, usmála se a objala mne...
Věděl jsem, co bude teď následovat. Podle Dořiných slov, by mi mohlo pomoct, vrhnout se do té hluboké propasti. Ale co když to nepomůže? A své děti už nikdy nespatřím? Dora povolila objetí a krátce mi řekla...
,,Je čas Michaele..." a mrkla za zábradlí...
,,Mám strach..." zhluboka jsem se nadechl a podíval se se zkroušeným výrazem na Doru...
,,Já ti věřím. Musíš se o to aspoň pokusit." mrkla na mne...
,,Tak teda dobře..." nadechl jsem se a chytl se zábradlí. V nebi bylo trochu větrno, takže se se mnou zábradlí začalo chvět. Nervózně jsem dal jednu nohu za zábradlí. Dora při pohledu na mě zaťala obě pěsti a ukázala, že je to OK. Nadechl jsem se, zavřel oči a přehoupl i druhou nohu. Stál jsem teď za zábradlím, už nebylo cesty zpět. Dora ke mě přistoupila blíž a letmo mě políbila. Otevřel jsem oči a jednou rukou si jí přitáhl blíž a ještě jednou, hluboce políbil....
,,Dobrá, jdu na to," na okamžik jsem se koukl za sebe a pak zpět na Doru ,,jednou se opět sejdem a už nás nic nerozdělí. Nic mě od tebe už neodtrhne. Navždy, má lásko..." říkal jsem při slzách, které se mi valily po tvářích směrem k propasti...
,,Navždy Michaele, lásko má..." rozbrečel jsem ji a ona mě naposled pohladila po tváři...
,,Sbohem..." rozloučil jsem se a pustil se zábradlí. Cítil jsem, jak mi okolní vzduch zezadu čechrá košili. Máte pocit, jako když jste pták, který najednou ztratil křídla a klesá k zemi. Je bezmocný a nemůže s tím nic dělat. Položil jsem si ruce na hruď i s Dořiným prstenem. Nejdřív jsem se díval, z jaké výšky vůbec padám. Díval jsem se na Doru, která byla stále opřená o zábradlí a koukala se na mne, jak padám. Nikdy nezapomenu ten pohled. Pak jsem ale oči raději zavřel, nechtěl jsem si ani představovat, jaké bude, až dopadnu na zem?...

119. Skoč!

23. ledna 2010 v 13:33
Proč jsem byl předtím najednou jako zmrazený a nedokázal odtrhnout pohled od vedlejšího sedadla? Všechno kolem mě se začalo točit a také se mi začalo chtít spát. Aniž bych chtěl, oči se mi pomalu začaly zavírat...
Kde to jsem? Kolem mě je všechno bílé. Jsem snad v nemocnici? Ale proč ležím na zemi? A proč tu okolo mě nic není? Tady není ale vůbec nic! Vždyť já nevidím ani žádné zdi! Proboha kde to...
V dáli, v té mlze, která byla všude okolo, jsem spatřil nějakou osobu. Blížila se ke mě a já brzy poznal, že je to Dora. Byla oblečená v bílých šatech a tak nádherně vynikala její čokoládová pleť. Došla až ke mě a já stále seděl na zemi. Zase měla slzy v očích, stejně jako před chvílí u mě v autě...
,,To se ti povedlo Michaele..." řekla tichým hlasem a ještě víc se rozbrečela...
,,Co se stalo? Pamatuji si jen, jak jsem naboural a-"
,,A? Už víc nevíš?" zavřela oči a rázem se jí z očí skutálely obrovské slzy...
,,Kde to jsem? Tohle je pěkně divná nemocnice! Nebo to je jen sen?" nechápal jsem už vůbec nic...
,,Michaele, jsi mrtvej! A teď...nejsi v nemocnici a ani se ti to nezdá. Jsi v nebi..." roztáhla paže a ukázala na ,,podlahu"...
,,Ale to přece-" chtěl jsem namítnout...
,,Všechno jsi zkazil! Měl jsi dávat pozor! Co bude teď s dětmi? budou žít s tvým krutým a odporným otcem? He!?"
,,Když já...já...byl jsem z tebe vyděšený k smrti! Co to je za nápad se mi najednou objevit v autě? A začít na mě řvát, Michaele zmiz!? Já z toho byl celý vedle!" rozbrečel jsem se sám nad sebou...
,,Já tě přišla varovat! Věděla jsem, co se ti má stát! Ale nechtěla jsem to dopustit! Proto jsem tam za tebou šla!"
,,Já jsem takovej pitomec! Co jsem to jen udělal?" položil jsem si obličej do dlaní a brečel...
,,Musíme s tím něco udělat! Já to takhle nenechám!" přišla ke mě prudce Dora, chytla mě za paži a táhla nahoru...
,,Co to děláš?" nechápal jsem jí...
,,Musíme něco zkusit! Honem, zvedej zadek!"
,,Ale Doro! Už mi konečně vysvětli kam to jdeme a co chceš dělat!?" zvedl jsem se a společně jsme ušli asi 20 metrů. Došli jsme k takovému zábradlí a za ním byla hluboká propast dolů...
,,Skoč!" přikázala mi...
,,Cože? Vždyť se zabiju co blb-"
,,Tohle je jediná šance, jak tě dostat zpátky! Skoč! Jestli je už pozdě, tak se ti nic nestane! No tak skoč!" v očích se jí opět zablýskly slzy...

118. Nehoda

22. ledna 2010 v 18:54
Dlouho jsme se neviděli, naposled když...no, když vám řeknu, že je to půl roku, tak asi tušíte. Janet o mě a o Doře věděla, kdybyste Janet znali, svěříte se jí také. Hned ten den jsem jí volal, jestli by nemohla přijet a řekl jí, co mě dneska potkalo. Byla z toho zaskočená asi stejně tak, jako já sám. Janetka je úžasná už jen v tom, že se na nic nevyptávala, do telefonu mi jen řekla ,,Mikeu, vydrž to, hned jsem tam!" a do půl hodiny přijela. A proto mám Janet tak rád! Je úplně jinná, než zbytek mé rodiny...
Á, Janet je tady! Právě zazvonil zvonek! Vypadal úžasně jako vždy. Pozdravili jsme se a já odjel, abych jí moc dlouho nezdržoval. Nastartoval jsem a vydal se vstříc novým zážitkům.
Tak a konečně na silnici! Je tady nějaká zácpa a nedá se tady moc dobře projet. Teda, v tom autě je hrozný ticho! Mám dvě možnosti, buď si procvičit hlasivky a nebo zapnout rádio. Zvolím tu druhou variantu. Teď se mi moc zpívat nechce. Zapnul jsem rádio a hned poznal, že se brzo opět uslyším. Právě začínali první tóny Beat it...
Rytmus mne tak pohltil, že jsem si nakonec zpíval taky. Zrovna když jsem se blížil k semaforu, přestal jsem zpívat, abych se mohl naplno soustředit...
Přesně v ten moment začal znít refrén a mě se zdálo, jako bych v autě nebyl sám. Ani nevím proč, ale otočil jsem se na sedadlo na své pravici. To, co jsem tam viděl, měl ale vyděsilo k smrti...
Vedle na sedadle jsem spatřil Doru, která na mne do refrénu mé písně Beat it (Zmiz) křičela...
,,Zmiz! Michaele, lásko, musíš odsud zmizet!" nevěřil jsem vlastním očím, ale rychlá úvaha rozhodla za mě a já se bláhově zeptal...
,,Co tím myslíš?"
,,Ten kamion se srazí s tou dodávkou! Nesmí se ti nic stát! Musíš na sebe dávat pozor Michaele!" křičela na mě stále a pak stlumila hlas ,,Už kvůli našim dětem..."
Když jsem se na ní podíval, měla slzy v očích a mizela mi před očima. Slzy se mi z toho automaticky spustily také. Hleděl jsem na ni a ona se pomalu ztrácela a splývala s okolním vzduchem. Najednou po ní nezbylo nic, ale já se stále díval na sedadlo vedle sebe...
Z letmého kómatu mě probral klakson, který se ozval přede mnou i za mnou. Rychle jsem škubl hlavou dopředu, a vybavil si Dořina slova, ale bylo příliš pozdě a já naboural do dodávky přede mnou...
Ta otřesná bolest, když jsem se hlavou praštil o volant, mi projela celým tělem. Ten náraz způsobil, že to se mnou praštilo ještě o opěradlo mého sedadla a já najednou nemohl dýchat. Lapal jsem po vzduchu jako ryba bez vody. Vůbec mi nešlo nadechnout se! Byl jsem nervózní a nevěděl, co se se mnou děje. Před sebou jsem viděl přesně to, co Dora říkala. Dodávka se srazila s kamionem. Ale Dora říkala ještě něco a to, abych na sebe dával pozor. Proč jsem byl předtím najednou jako zmrazený a nedokázal odtrhnout pohled od vedlejšího sedadla? Všechno kolem mě se začalo točit a také se mi začalo chtít spát. Aniž bych chtěl, oči se mi pomalu začaly zavírat...

117. O půl roku později

21. ledna 2010 v 18:43
O půl roku později...
Michael...
Dnes je to přesně půl roku. Stále se mi nezahojila tržná rána, kterou mi způsobila Dořiná smrt na srdci. Už navždy bude moje srdce roztrhlé na dva kusy. Jedna půlka tu zůstala se mnou a druhá odešla s Dorou. Poslední dobou se mi často zdá přesně ten samý sen, který se mi zdál v noci, onoho dne. Ležíme s Dorou na dece a děti si hrají v bazénku. Všichni jsme šťastní a spokojení, až do mého probuzení a následného rozplynutí tohoto krásného snu. Vždy, když se mi ten sen zdá a pak se probudím, musím brečet. Pořád na ní vzpomínám. Na to, jak si hrála s dětmi, na to jak mne milovala, a jak s námi trávila všechen čas. Ty vzpomínky nikdy nezmizí! Prostě nemůžou! I přes tu krátkou dobu, kterou jsem s Dorou žil, se mi vryla do srdce příliš hluboko. Příliš hluboko, skoro jako ostrý drát, který se zabodne do srdce, chcete jej vytáhnout, ale nemůžete...zemřeli byste bolestí! Tím nechci říct, že bych na Doru nejradši zapomněl. To vůbec ne! Spíše si ty naše společné okamžiky chci udržet co nejdéle. Dora bude stále se mnou, ikdyž už né možná fyzicky, ale psychicky tu bude napořád. Dora pořád žije. Pořád je tu se mnou. Je v mém nejmladším synovi - Blanketovi. A to navždy! Jestli jste někdy teď v bulváru slyšeli o tom, že jsem uměle splodil dítě s náhradní matkou, a že to byla chůva mých dětí, je to pravda. Ale jen z poloviny! Dora totiž nebyla ,,nějaká žena co Jacksonovi porodila dítě"! Dora byla má přítelkyně! A kdyby se tohle všechno nestalo, teď už bysme byli manželé a čekali dalšího potomka! A já bych byl ten nejšťastnější chlap pod sluncem! Sice o nás dvou pár lidí vědělo, ale oni chápou, že nechci být dalších 5 let dopředu vyslýchán a neskutečně moc pronásledován paparazzi, takže mi prokázali tu laskavost, a o našem vztahu mlčí. Nejradši bych vykřičel do celého světa, že jsem měl tu nejlepší ženu na světě. Ale kdo by mě vnímal? Bulvár by nakonec stejně všechno převrátil tak, že by z toho všeho vyšlo nakonec tak 5% pravdy! A to nemám zapotřebí! Na co bych na sebe opět upozorňoval? Mě stačilo to, z čeho mě před pár lety obvinili. Nechápu, jak to jen mohl Gavin udělat? Cožpak mu šlo jen o peníze? A co třeba to, co jsme spolu v Neverlandu prožili!? Ty naše věčné balónkové bitvy, hra se supersoakry a nebo vzájemné strkání do bazénu. To pro něj nic neznamenalo? Celá tahle lež byla jen honba za penězma? To byla věc, která mi za poslední roky pořádně vrtala hlavou. Už nechci nic takového prožít. Nikdy...
Sice je to jen půl roku, co jsem vám o sobě něco řekl naposled, ale něco málo se přece jen změnilo. Prince už začal chodit do školy! Paris je o něco mladší, takže svůj předškolní čas zatím tráví se mnou. Děti nikdy nechodily do školky. Když tu ještě byla Dora, starala se o ně. Nejsou na to zvyklé, a já je nechci stresovat! Paris si teď strašně zamilovala moje staré hity ještě za dob Jackson 5. Jednou jsem jí pustil moje album Ben, z roku 1972, a od té doby jsem ho neviděl! Bez dovolení si ho vzala a já ho víckrát nespatřil! (smutný pohled a následný smích) Teď ho jenom každý den slýchám z dětského pokojíčku. (smích)
Blanketovi bude zítra přesně 1 rok. Musím dneska jet do města pro nějaké sladkosti a dárky. Už jsem volal Janet, jestli by nemohla přijet a děti pohlídat. Bude tu za chvíli. Oni jí milují stejně jako ona je. A já se jim ani nedivím! Janet je skvělá! Je to ta nejlepší sestra na světě!

116. Já ale nechci!

20. ledna 2010 v 18:33
Michael omdlel. Hladce ho položil na zem a zvedl mu nohy, aby se mu nahrnula krev do mozku. Michael se za chvíli probral. Chvíli si nepamatoval, co se stalo, ale pak se rozvzpomenul...
,,Dneska je fakt blbej den..." poznamenal Michael hned jak otevřel oči...
,,To teda jo! Vidíte ostře? Je vám dobře?"
,,No, ještě se to se mnou trochu točí..."
,,A jak vidíte?"
,,No, mám to všechno nějaký rozmazaný!" zamrkal...
,,Nebojte, odpočinete si a bude to všechno zase v pořádku. Tep máte v pořádku." řekl záchranář...
,,Jo, ale moje přítelkyně ne. Co s ní teď bude?" podíval se Doru, která ležela na zádech vedle něj...
,,No, když jste omdlel, můj kolega zavolal pohřební službu. Budou tu za chvíli a pak se s nimi domluvíte na nějakých těch věcech okolo."
,,Já ale nechci. Omlouvám se, ale teď na nějaké řešení opravdu nemám náladu. Dneska jsem ztratil přítelkyni. Mějte trochu soucit!"
,,Ale já vás chápu pane! Vím, že teď se na to asi necítíte, ale tak vaše přítelkyně tu nemůže zůstat! Oni si jí akorát odvezou a pak jim zavoláte, až to budete chtít řešit. Ale přece tu nemůže zůstat!"
,,Věříte mi, že tohle se mi vůbec řešit nechce? Víte, já, tohle nemám rád. Nemám rád tyhle věci. Přinášejí smutek a celé okolí je pak smutné. Nejraději bych to neřešil, ale Dora nemá nikoho. Musím se o ní postarat! A to náležitě!"
,,Naprosto vás chápu. Přinesu vám něco k pití, snad se vám udělá líp."
,,Děkuji..."
Záchranáři byli u Michaela ještě asi hodinu. Potřeboval pomoc. Snad poprvé byl rád za to, že děti asi včera dost ponocovaly a teď spánek dohánějí. Přemýšlel ale, jak vysvětlí dětem, že Doru už nikdy neuvidí? Prince ji měl za hodnou tetu, Paris za maminku a Blanket z toho všeho ještě nemá rozum. Prince ví, že jeho maminka je někde pryč, on ji měl možnost poznat, ale Paris si stále myslí, že její maminka je Dora. Jak jen tohle vyřešit?
Michael se rozhodl to teď neřešit a raději odpočívat. Měl špatnou náladu po tom všem co se dneska stalo. No, ještě aby ne!
Zanedlouho přijela pohřební služba. Mike, ikdyž nerad, s nimi musel vyřešit pár drobností. Musel se o Doru postarat, po tom všem, co s ní prožil. Michael zatím co vyřizoval pohřeb, Doru nakládali do vozu. Uviděl to a opět se mu v očích zatřpytily slzy...

115. Záchranáři

20. ledna 2010 v 18:33
,,Neodejdeš! Budeš tu se mnou nadále. Já nedovolím, abys mi odešla!" stále ji choval ve své náruči. Dora, ikdyž jí už netlouklo srdce, měla na tváři úsměv. Byl slabý, ale Michael stále věřil, že vše bude jako dřív...
Za necelých 5 minut přijela sanitka. Michael měl štěstí, že děti spí. Nikdy nechtěl, aby tohle zažily nebo viděly. Záchranáři vrazili do domu...
,,Tak kde ji máte?"
,,Tady jsem! Tady! Nedýchá! Pomozte jí!"
,,Položte jí na zem! Tady! Johnne, musíme jí dát resuscitaci. Ujmi se úst!"
,,Dobře!"
,,Pane, jděte se posadit! Tohle je naše práce, my to zvládnem!"
,,Dobře, jdu..."
,,Tak Johnne! Tři, dva, jedna, teď!" druhý záchranář na povel vdechl do Dořiných úst ,,A znovu! Tři, dva, jedna!"
Tento proces se opakoval nejméně 10x. Záchranáři to vzdali. Věděli, že už je konec...
,,Tak co je? Vždyť pořád nedýchá! Pomozte jí! Prosím, moc vás prosím..." klekl si na zem a prosil...
,,Pane, už jí nemůžeme pomoci. Ona už není mezi námi. Upřímnou soustrast..." hlesl jeden ze záchranářů...
,,Ale né, to né! To neni možné, prosím! Já vám zaplatím, pomozte jí!"
,,Pane, popište nám situaci, když jste zjistil, že vaše paní nedýchá."
,,No, já...spal jsem a pak jsem jí něco říkal, ale nedíval jsem se na ní. No a potom...já...no...otočil jsem se na ní...a...no...chtěl jsem jí přikrýt peřinou...ale...ona...no...byla studená...já...poznal jsem že všechno není v pořádku...no...a...pak...zavolal jsem vás..." vykoktal ze sebe...
,,A vaše paní trpěla nějakou chorobou? Něco se srdcem? Já vím, že teď na to asi není ta pravá chvíle, ale...věděli jsme o ní jen že nedýchá, nic víc jste nám neřekl."
,,Ona...měla...no...měla rakovinu..." brečel...
,,Rakovinu? A jako čeho? A dával jí lékař naděje?"
,,No, měla rakovinu kostní dřeně. Víte, on, lékař říkal, že má dva měsíce života..."
,,A jak je to dlouho, co vám to řekl?" zajmal se o věc záchranář...
,,No, asi tak měsíc a půl. Já...víte...věděl jsem, že mě asi brzy opustí...ale...já...netušil jsem...netušil jsem, jaké to bude...víte...až se to stane...já...bože, já nemůžu..." sanitář mu nastavil náruč a Michael jí přijal. V téhle chvíli mu bylo jedno, jak to bude vypadat. Bylo mu hrozně. Právě ztratil to, na čem mu neskutečně moc záleželo. Nedokázal zastavit pláč. Záchranář ho chápal. Věděl, jaké to je, ztratit někoho blízkého. Sám tohle zažil, a proto to chápal. Snažil se Michaela uklidnit, ale moc se to nedařilo. Bylo mu líto, když viděl, jak se Michaelovi podlamovaly nohy a stále brečel. Z toho všeho mu začaly slzet oči. Vůbec mu nezáleželo na tom, že teď má v náruči Michaela Jacksona. On ho neviděl. Neviděl tu známou osobnost a showmana! Teď viděl jen křehkého člověka s krásnou duší. Člověka se srdcem na správném místě. Michael pak zničeho nic začal povolovat objetí. Záchranář nevěděl, jak se má zachovat. Michael ho pustil a s uslzenýma očima se na něj díval. Bylo mu ho líto, když viděl, jak ho ztráta ranila. Zbystřel, když na Michaelovi viděl, jak se mu začínají přivírat oči a začíná se motat. Instinktivně ho chytil za pas a bylo právě načase! Michael omdlel. Hladce ho položil na zem a zvedl mu nohy, aby se mu nahrnula krev do mozku. Michael se za chvíli probral. Chvíli si nepamatoval, co se stalo, ale pak se rozvzpomenul...

114. Budeš tu se mnou nadále

16. ledna 2010 v 17:13
Teď už vím, že někdy se nedá věřit ani vašemu nejlepšímu příteli. Už tohle nechci zažít znovu. Už nechci znovu zažít tu zradu. To, když vám někdo probodne srdce. Už ne...
,,Ááá..." protáhl se Michael, když se vzbudil a pak se zarazil ,,Doro, kdy jsme spolu byli naposledy na zahradě? To už je dlouho co? Tak to byl všechno jen sen! Víš, přemýšlel jsem chvíli před tím, než jsem usnul, nad námi. Přemýšlel jsem nad vztahama, jaké jsem měl před tebou. Nad Debbie, nad Lisou, nad tebou. Probíral jsem se těma vztahama. S Lisou jsem sice byl šťastný, ale vždycky nám něco chybělo. Nevím co to bylo, ale něco určitě! S Debbie jsem byl opravdu šťastný. Víš, když se narodil Prince, byl jsem tak šťastný, že jsem si ho hned z porodnice musel odvést domů. Je to možná divné, ale mě to v té chvíli přišlo naprosto samozřejmé. Debbie řekla fajn, doktor řekl fajn, tak jsem vzal dítě a odjel s ním domů. Až doma jsem si pořádně uvědomil, co jsem to vlastně udělal?! S Paris už to bylo jinak. Na tu jsem nebyl tak hrrr. Pamatuju si naše společné chvilky s Debbie v nemocnice. Jak ji sladce chovala a já je pozorně sledoval. Nespustil jsem z nich oči. Pořád jsem je musel sledovat. Každý její, třeba i malý, pohyb jsem zaregistroval. Až mě předtim musela Debbie vyhnat z pokoje, protože jsem z nich nespustil pohled a byl jako kamera!(směje se)A to se jí nelíbilo. Připadal jsem jí jako paparazzi. Ani vlastně nevím, proč ti tady tohle všechno vykládám. Jen bych ti chtěl říct, že ženu jako jsi ty, jsem nikdy nepoznal. Jsi pro mě vyjímečná osoba, která u mě bude navždy schovaná v srdci a navždy tam bude mít své důstojné místo. Víš, ikdyž spolu nežijeme dlouho, poznal jsem, že jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Nebyla to moje ohromná kariéra, která mě postihla, nebyla to sláva! Nebylo to bohatství a moc, dopřát si vše, po čem toužím. Ale byla to láska. Láska k tobě, a víra, že ti můžu ve všem věřit. To je to, čeho si na tobě vážím nejvíce. To, že ti můžu věřit a že mě nezklameš. Jsi moje velká opora. Víš, kdyby jsi mi nepřišla do života, asi bych tu už ani nebyl. Po tom, co mi udělala Debbie jsem byl totálně zničený. Pamatuju si, jak jsem šel do koupelny, otevřel zrcadlo a chtěl se otrávit prášky. Myslel jsem, že jsem ztratil všechno co jsem mohl. Kdyby za mnou tenkrát nepřišly děti, a neřekly mi, jak mě mají rádi, asi bych to udělal. Otrávil bych se a neohlížel se za tím, co by s nimi bylo. Oni mi daly důvod žít. Důvod, proč tu ještě jsem. Ale...Doro, řekni taky něco! Teď jsem mluvil snad 15 minut jen já a ty jsi na to ani nic neřekla..." otočil se k ní... ,,Haló, pani Dora nám ještě spí?" usmál se na ni a chytl ji za ruku ,,Doro, jsi nějaká studená, není ti zi-" Michaelovi došlo, že něco není v pořádku ,,Doro, prober se! Doro!" snažil se ji nahmatat tep na zápěstí, ale marně. Zkusil to na krku, ale žádná změna...
,,Doro no tak! Prober se! To mi nemůžeš udělat!" vzal ji za ramena a třásl s ní ,,Doro, to prostě nemůžeš! Prosím! Já tě miluju!" po tvářích mu začaly stékat obrovské slzy ,,Teď mě tady chceš nechat? Teď, když jsi mi porodila dítě? To teda ne! On potřebuje matku Doro! Koukej se vrátit zpátky na zem! Já tě potřebuju!" zvedl hlavu k nebi ,,Bože, vrať mi ji zpátky, to mi přece nemůžeš udělat!? Po vší té smůle, která vedle mě pobývala po celý život! Když už si konečně najdu někoho, s kým chci žít, vezmeš mi ho! Co jsi to sakra za boha?" objal Doru a tiskl ji ve své náruči ,,Prosím, vrať se mi. Doro, miluju tě! Prosím, vrať se mi zpátky!" ještě víc ji k sobě tiskl a stále brečel ,,Takhle to přece neskončí! Ne, ty mi nemůžeš odejít! Já tohle prostě nedovolím!"
Zvedl se a přešel k telefonu. Vyťukal číslo záchrané služby v domnění, že mu pomůžou. Snažil se sanitku přivolat rychle, ale byl natolik nervózní, že z toho začal koktat. Nakonec se to ale povedlo a sanitka už byla na cestě. Michael se vrátil zpátky k Doře a sevřel ji v náručí...
,,Neboj, záchrana už jede! Vše bude zase jako dřív..." něžně ji houpal a po tvářích mu stékaly slzy ,,Neodejdeš! Budeš tu se mnou nadále. Já nedovolím, abys mi odešla!" stále ji choval ve své náruči. Dora, ikdyž jí už netlouklo srdce, měla na tváři úsměv. Byl slabý, ale Michael stále věřil, že vše bude jako dřív...


Poznámka autora: Víte, chtěla bych vám něco říct. Když jsem nad tímhle příběhem přemýšlela, chtěla jsem, aby to takhle skončilo. Já vím, někdo z vás možná teď po přečtení začne hledat mou adresu a bude něco chystat. :D Ale, každý má své právo. Nechtěla bych, aby se po tomhle díle na mě někdo naštval a komentáře mi zaplavily stížnosti o tom, že ho jenom trápím a nemůžu ho nechat šťastným. Prostě, sice mám sama ráda hezké a šťastné konce, ale, chtěla jsem změnu. Vím, že možná tímhle někomu celý pohled na tenhle příběh otrávím. Možná, že někomu se to bude zdát líto. Možná si někdo řekne, že se s tímhle četl takovou dobu a teď to má takovej smutnej konec. No, jen jsem vám chtěla říct, jak to cítím já. Teď bude následovat ještě pár dílů, ale, nechci abyste doufali nebo očekávali, že Dora vstane z mrtvých. To se nestane. Takhle už to bude a byla bych ráda, kdybyste se s tím smířili...díky

113. Vzpomínky

14. ledna 2010 v 17:00
Mám krásný pocit, jako bych létal. Vznáším se v oblacích lásky společně s mou drahou polovičkou. Cítím, že za chvíli upadnu do říše snů. Obraz před očima se mi začíná rozmazávat a já pomalu usínám...
Michael...
Odpočívám ve své zahradě. Prince společně s malou Paris spolu dovádějí v bazénku. Je tam zatím jen málo vody, aby se jim nic nestalo. Ležím na dece a vedle mě leží Dora. Právě usíná s hlavou na mé hrudi. Je krásný pocit mít okolo sebe někoho, koho milujete. Prohlížím si její obličej. Má nádherné velké oči. I přes to, že jsou teď zavřené, si je pamatuji do každičkého detailu. Má je hnědé jako čokoláda. Vždy, když se do nich podívám, jsem hypnotizován jejich krásou. Jsou tak nádherné, až se v nich utápím. Dořiny smyslné a plné rty. Ještě jsem u nikoho neviděl, aby se ve spánku usmíval. Jen u Dory. Je vyjímečná a já ji miluji z celého svého srdce. Když jsem ji poznal, nemohl jsem ani uvěřit, že tato kouzelná žena u mě každý den hlídala děti, a já si jí nevšímal. Zaobíral jsem se svou bývalou manželkou. Zabýval jsem se Debbie. V té době jsem ji moc miloval. Ona mi ale vrazila do srdce časovanou nálož, která po čase vybouchla a společně s ní explodovalo i moje srdce. Byl jsem vyřízený. Nemohl jsem stále uvěřit, že mě podváděla. To až Dora, vzala všechny ty kousíčky mého roztříštěného srdce a slepila je zase dohromady. Nikdy bych nevěřil, že v někom, koho potkáváte každý den, můžete po nějaké době objevit pravou lásku. Já na tohle nikdy nevěřil. A kdybyste mi to řekli, asi bych tomu stejně nevěřil. Jen skutečnost, že se mi to opravdu stalo, mi to dokazuje. Dokazuje mi, jak jsem byl dřív slepý a zaobíral se ženou, se kterou to ani nemělo budoucnost! Ale já to nevěděl! Myslel jsem, že Debbie je ta pravá. Už když jsem se stal poprvé otcem, věřil jsem, že nám to s Debbie vydrží navždy. A při porodu Paris, jsem si myslel, že se náš vztah ještě více zpevnil. Bohužel, opak byl pravdou a my se rozpadli jako domeček z karet. Člověk má někdy nasazené růžové brýle, a často nevidí, co by správně vidět měl. Je zaslepen láskou, jako jsem byl já. Debbie jsem hluboce miloval, ale ona si toho nevážila. Nevážila si mé lásky, kterou jsem jí věnoval. A právě v té době jsem ony růžové brýle nosil. Kdybych Debbie nemiloval, možná bych poznal, že vše neni v pořádku a ona má milence. Ale já ji miloval a byl zaslepen. Až pak, když mi srdcem projela ostrá dýka jsem pochopil. Pochopil jsem, že člověk se musí na situace dívat tak, jak jsou a snažit se nebýt zaslepen. Já tu chybu udělal a tvrdě na to doplatil. Někdy jen tak sedím sám v pokoji a pláču. Není pro mě snadné, najít si přítele a s láskou je to ještě mnohem těžší. Před Dorou jsem moc žen neměl. Měl jsem jen Lisu, kterou jsem moc miloval. Ty ostatní vztahy nikdy nebyly takové, jako tyto poslední. Lisu jsem moc miloval, ovšem osud nám nepřál a my se po dvou letech jako manželé rozvedli. Byl jsem z toho nešťastný, ale i přes to všechno, jsme teď s Lisou přátelé. Takhle to opravdu moc často nebývá. Aspoň jsem o tom ještě neslyšel, aby se pár rozvedl ale zůstal i nadále přáteli. Mám pocit, jako by se to stalo jen nám dvoum. Po těchto zkušenostech jsem zahodil růžové brýle a dívám se na svět realisticky. Teď už vím, že někdy se nedá věřit ani vašemu nejlepšímu příteli. Už tohle nechci zažít znovu. Už nechci znovu zažít tu zradu. To, když vám někdo probodne srdce. Už ne...

112. Žádné ponocování

14. ledna 2010 v 12:06
,,Jo, to se nedivím. Takže ta potvora co mi sežrala obličej byl tenhle pomeranč? A tenhle ovladač na televizi, to bylo co?"
,,Nůž..." podíval se na ní ,,No nediv se, já ho musel nějak zabít! Chtěl mě sežrat!" začali se oba smát...
,,Ty můj blázínku..." zaťukala mu na čelo...
,,Víš co ti přeju? Nějakou fakt strašnou noční můru! Aby sis prožila to co já a pořád se tomu tak neřechtala! Nebyl zrovna moc hezkej pohled, podívat se ti do toho tvýho rozkousanýho obličeje! A pak na mě ještě ta potvora vylítla ze skříně a otvírala na mě tu svojí tlamu!"
,,No dobře, dobře..." přitakala...
,,No to neni žádný dobře! Proč se mi to děje? Já o žádný Critters ve snu nestál! To tobě by se to mělo zdát když ti to nevadí! Já to nesnášim a ještě o tom mít sny!"
,,Ale no tak lásko, uklidni se..." pohladila ho po vlasech...
,,Mám hlad..."
,,A co s tím mám dělat já?"
,,Třeba něco přichystat? Eh?"
,,No, a trochu divnej si nepříjdeš? Nejdřív mi vyčítat, že se ti směju a pak po mě chtít večeři?" zasmála se...
,,Ale no tak...víš přece, jak je to se mnou a vařením?" udělal vyčítavý pohled...
,,A co si naše velebnosti budete přát?"
,,No, hlavně ať je to dobrý, nejsem náročnej..." mrkl na ni...
,,Stačila by polévka? Teď se mi nechce moc vyvařovat!" usmála se...
,,Klidně!"
Dora se tedy zvedla a šla vařit. Michael ještě chvíli ležel a pak se šel podívat na děti. Ještě pořád se dívali na televizi. Michael se slovy ,,Co z vás bude?" vyšel se smíchem z pokojíčku. Šel se mrknout za Dorou do kuchyně. Ta už byla před sporákem a něco míchala v hrnci. Přišel k ní zezadu a objal ji. Dora se trochu lekla a cukla sebou...
,,Víš co, miláčku? Půjdu si lehnout, chce se mi zase spát. Pojď taky, nech to. Doděláš to zítra, teď pojď spát..." zatahal ji Michael...
,,No to je výborný! Nejdřív, že máš hlad a pak chceš spát!"
,,Já vím, ale pojď, doděláš to zítra!"
,,No dobře, tak pojď, jdeme si lehnout." vyzvala ho Dora...
,,Děti, jděte za chvíli spát! My už jdeme taky, tak né že tu budete ponocovat!" vešel k dětem do pokoje...
,,Jasně tati!"
Michael...
Najednou se mi začalo chtít hrozně spát. Jsem uplně vyčerpaný. Spadlo to na mě jako lavina. Budu rád když zapluju do postele a Doru budu mít po svém boku. Já jí prostě miluju! Ona je prostě úžasná. Proč se jí jen tohle muselo stát? Taková hnusná nemoc! Rakovina! Proč né někdo jinný? Proč ona? Tak mladá? Začínají mi ještě víc těžknout víčka. Cítím, jak se ke mě Dora ještě víc přitulila. Chytla mě za ruku. Mám krásný pocit, jako bych létal. Vznáším se v oblacích lásky společně s mou drahou polovičkou. Cítím, že za chvíli upadnu do říše snů. Obraz před očima se mi začíná rozmazávat a já pomalu usínám...

111. Critters

10. ledna 2010 v 18:50
Oboum se ulevilo, když konečně dosáhli vrcholu. Ani jeden nebyl schopný slova. V téhle poloze zůstali ještě dalších 15 minut, pak se oba sklátili na postel. Doplazili se k polštáři a zalehli, po tak namáhavé práci...
,,Doro, vstávej..." jemně s ní třásl Michael, když se vzbudil...
,,Eh...Michaele, mě se ještě nechce vstávat. Kolik vůbec je?" zavrtala se pod peřinu...
,,No, víš, už je půl osmý večer." informoval ji...
,,Sakra a co dělaj děti? Toho Shreka už určitě dokoukali! A co Blanket? Spinká ještě?"
,,Doro klid! Uklidni se! Děti se o sebe určitě postarali a typl bych si, že s tím, jak je Blanket po mě, ještě určitě spí!"
,,No, tak v tomhle máš asi pravdu no. A co mi, nekouknem se taky na film?"
,,No tak fajn. Něco připrav a já se jdu mrknout na děti OK?"
,,OK!"
Michael zašel nejdřív k Blanketovi do pokoje, zkontrolovat jestli ještě spí. Blanket ho ale příliš nepřekvapil, protože jak Michael předpokládal, ještě spal. Šel se pak podívat na zbylé dvě děti. Když vkročil do pokoje, ležely právě před televizí a napjatě ji sledovaly. Chtěl na ně promluvit, ale jakmile otevřel pusu, vyhnaly ho z pokoje s tím, že se koukají na film, a nechtějí být rušeni. Michael se nestačil divit, jak rychle se objevil před jejich dveřmi. Nakráčil si to teda zpátky do ložnice...
,,Děti jsou v pořádku. A na co se kouknem?" ptal se zvědavě...
,,No, hezky si lehni, asi to budeš potřebovat..."
,,Cože?"
,,Udělala jsem nám popcorn. Možná ti to připomene jednu tvojí scénku..."
,,Doro, nejsme v kině." zasmál se, když si vzpomněl na Thriller ,,A taky nebudem koukat na žádnej horor, jako v tom kině!" zasmál se a pak se podíval na Doru...
,,No..."
,,Doro ne! Já se na žádnej krvák koukat nebudu!"
,,Ale no tak! Jsou to jen Critters!"
,,Cože to má být?"
,,Critters! To jsou vesmírný potvory, který přiletí na zemi a žerou lidi!"
,,Oh, díky! Už je mi všechno jasnější! Takže na to se 100% dívat nebudu!"
,,Michaele nebuď srab! Je ti už dost, aby ses nebál!"
,,No tak fajn! Ale jestli budu mít pak noční můry, víš koho si podám!"
,,Beru tu odpovědnost!" zasmála se a zmáčkla ,Play´
Bylo to ale jako kdyby si vyměnili role. Dora jedla natšeně popcorn a Michael by se nejradši zahrabal pod deku a nedíval se. Nakonec to ale vydržel a dokoukal to...
,,Teda, nějaký scény byli fakt krutý! Fuj!" odplivl si...
,,Nebylo to zas tak hrozný viď?"
,,Ne, ani ne..."
,,Hmm, tak to jsem ráda! A teď pojď, půjdem už spát!" políbila ho a popřála dobrou noc. Michael jí to oplatil a pak se oba otočili a za chvíli usnuli...

Michael...
Co je to za hluk? Co se zase v tý kuchyni děje? Asi děti si pro něco šly a cestou něco schodily. Nebudu si toho všímat, chci spát dál! Sakra, zase ten kravál! Co se to tu sakra děje? Nazuju si pantofle, ještě bych si do nohy vrazil střep z něčeho rozbitého. Sakra co je to tady na tom koberci?(ohne se)Kečup? Co tu dělá kečup?(ochutná)Vždyť to je krev! Bože co se to tu děje? Doro! Doro vzbuď se! Je tu krev a nevím z koho! Doro!(přišel k ní, k posteli a otočil ji k sobě) Bože né!(Dora má celý zkrvavený obličej)Pane bože ne! Co se to tu děje? A co to zase chrastí v tý skříni? Jdu se mrknout.(pomalu otevírá dveře skříně, vyskakuje z ní Critt) Ty jedna prašivá potvoro! Ty jsi mi sežral Doru! Počkej! Tohle si odpykáš! Já tě zabim!(bere nůž z nočního stolku, otáčí se ke Crittovi) Zabiju tě!!! Zabiju!!!

,,Michaele! Prober se! No tak!"
,,Musí zemřít! Ta zrůda ti sežrala oblič-"
,,To byl jen sen lásko, uklidni se!" brala mu z ruky ovladač na televizi a pomeranč...
,,Ale, bylo to tak skutečné!"
,,Jo, to se nedivím. Takže ta potvora co mi sežrala obličej byl tenhle pomeranč? A tenhle ovladač na televizi, to bylo co?"
,,Nůž..." podíval se na ní ,,No nediv se, já ho musel nějak zabít! Chtěj mě sežrat!" začali se oba smát...

110. Oh, bože...

7. ledna 2010 v 18:56
Začal tím, že se na ní položil. Své rty od jejích ani na vteřinu neoddálil. Použil jazyk a jejich rty se spojili v jedny. Byli to jen polibky, ale oba cítili to vzrušení, které mezi nimi panovalo. I Dora zapojila svůj zkoumavý jazyk do hry. Pak to bylo teprve peklo...
,,Ještě moment..." odtáhla se Dora, posadila se, a přetáhla přes Michaela peřinu, aby je přikryla...
,,Ty mě snad nechceš vidět nahýho? Že mě zakrejváš?" kousl se do rtu a zvedl obočí...
,,Já tě nepotřebuju vidět, ta tvoje věc dole, mi to těma dotykama úplně vynahradí!" řekla a Michael si při těch slovech olízl rty a pokračoval dál v polibkách. Jemně jí strčil jazyk do úst a dotýkal se při tom jejího. Dora vydechla vzrušením. Michael cítil její teplý dech až v puse. Vzrušovalo ho to. Vášnivě jí líbal na rtech, ale pak se přesunul níž. Hladově jí tiskl rtama krk a používal i jazyk. Dora zhluboka dýchala, až se jí zvedal hrudní koš do výšky snad půl metru od matrace. Prohýbala se pod Michaelem, ikdyž nebyl zrovna nejlehčí. Michaela to zvedalo ještě víc a víc do výšky, až jí musel sám stlačit zpět dolů. Při líbání jejího krku najel na místo, u kterého se okamžitě zašklebil...
,,No fuj!" otřel si pusu...
,,Co se stalo? Proč jsi přestal?" probrala se hned ze sexuálního komatu...
,,Ta tvoje voňavka voní vážně nádherně, ale vůbec dobře nechutná! Bleee..."
,,To je tak příjemný. Tak pokračuj tady..." ukázala mu prstem se zavřenýma očima...
,,A co já? Ty jenom ležíš a užíváš si!" pokračoval dál v oblasti krku...
,,Chtěls to, máš to mít!" usmála se lišácky a rukama, které měla položené za hlavou sjela pod peřinu...
,,Oh, bože..." vydechl Michael, když ucítil její ruce na svém rozkroku...
,,A co teď?" zeptala se a při tom měla stále zavřené oči a zhluboka dýchala...
,,Ohhh..." vydechl. Dora mu doposud jen masírovala rozkrok, teď ovšem přitvrdila. Našla poklopec a jeho začátek. Uchopila poutko a pomalu a opatrně, aby něco nepřiskřípla, ho rozepínala. Michael jen při té představě skoro zapomněl dýchat. Když to Dora rozepla až do konce, vjela mu rukou pod kalhoty, a poté i pod trenýrky. Michael tou rozkoší na chvíli zapomněl uspokojovat Doru a jen tam tak ležel. Po chvíli si ale uvědomil, že "pracuje" jen Dora a tak se jí snažil sundat aspoň to tričko, když ona na něj takhle. Michael pracoval křečovitě. Byl tou "masáží" totiž až moc zasekaný. Nakonec, ikdyž málem Doře utrhl hlavu, se mu podařilo triko vyřadit z provozu. Nezmohl se na víc, než ho jen bezvládně hodit na zem. Dora se pořád kmytala sem a tam, a tak nebylo vůbec težké, když jí Michael vzal za pas a nadzvedl, aby se zbavil i té krásné, krajkové podprsenky, která mu bránila v "práci". Rychle a znalecky ji rozepnul. Doře mezitím ztvrdly bradavky, jak po nich sjížděl ten nepříjemně ostrý materiál. Dora jen vytáhla ruce z ramínek a vrátila se zpět, ke svému masírovacímu objektu. Michael hned využil toho, že už mu nic nebrání v cestě a přisál se na jednu z bradavek. Lehkými doteky jazyka jí hýčkal, protože jemu samotnému, byla masáž od protějška velmi příjemná. Nakonec bradavky jemně poškádlil zuby, což Doru ještě víc rozpálilo a opět se prohla. Michaela to opět vyšvihlo do neskutečných výšin. Proto jí dal dlaň přesně mezi prsa, na hrudní kost a stlačil dolů. Dora byl jako divoká kočka z džungle. Stále se prohýbala nahoru a dolu. S Michaelem ale nakonec sladili tempo, takže mu později ani nevadilo, že je jako na horské dráze. Dora ale svoji, Michaelovi dost příjmenou, masáž na čas přerušila, a čekala, jak bude reagovat. Netrvalo to dlouho...
,,Co se děje? Byl jsem na pokraji blaha..." zamračil se...
,,Mám pro tebe něco lepšího..." řekla tajuplně a přetočila Michaela, aby byla teď nahoře ona. Sedla si na něj a udělala pár sexy zavlnění na jeho pánvi. Netrvalo dlouho a ucítila, že "někdo" chce ven. Zesedla z něj, rozepla mu zbylý jeden knoflík, co zbýval, a kalhoty mu stáhla a odhodila na zem. Zbývali už jen trenýrky. Ovšem, ty byly také po bleskových Dořiných pohybech pryč. Posadila se na postel a sama si odložila svůj zbytek oblečení. Opět si sedla na Michaela, ale jen zlehka do škádlila svým klínem. Michael si jí přidržoval nejdříve za stehna ale pak se přesunul na zadek. Chytil jí za obě půlky a nejraději by jí, za to její neskutečné mučení, srazil na sebe a pronikl do ní. Dora měla ale dočista jinný plán. Ještě chvíli si s ním pohrávala, pak ale vzala peřinu oběma rukama, dala si jí za záda a poté jí roztáhla jako křídla. Michael vůbec netušil, co chce udělat. Myslel si, že je chce akorát zas přikrýt, ale mýlil se a to, co udělala, ho dočista překvapilo.
Dora si pěřinu za zády ještě narovnala a pak se celá zakryla a Michaela až ke krku. Čekal, kdy už vyleze zpod peřiny. Ale Dora pořád nikde. Ještě chvíli čekal a pak ucítil Doru ve svém rozkroku. Cítil tu příjemnou slast, která mu projížděla celým tělem. Zrychlil se mu z toho dech. Byl z toho úplně vyřízený. Pořád si zkousával spodní ret a pak se přistihl jak oběma rukama mačká křečovitě matraci. Oh, bože, ta slast, říkal si pořád dokola. Cítil, že za chvíli bude konec, ale Dora se na poslední chvíli odtáhla a zvedla peřinu...
,,Tak co, líbilo?" zvedla obočí se smíchem...
,,Oh, bože..." nezmohl se na jedinou odpověď, když ho Dora opět dráždila svými stydkými pysky. Michael už to nevydržel. Váhal, zda to má udělat, a pak se rozhodl - udělá to! Chytl ji za boky a jemně a šetrně stlačil dolů. Dora tohle nečekala, ale tu rozkoš si opravdu užívala. Když už seděla bezpečně na Michaelovi, nemohla ovšem nepodotknout...
,,Teda, už jsem myslela, že se do mě nebude vejít!" oddychla si nahlas a začala se smát...
,,Tak velkej zase neni ne?" začal se červenat Michael...
,,Řeknu ti jedno...tak velkej ve mě ještě nebyl!" sklonila se k němu a začala ho líbat...
,,Tak teď fakt nevim, jestli to má bejt poklona?" procedil mezi polibky ale Dora mu nechtěla odpovídat, chtěla pokračovat dál. Začala vlnit pánví a Michael jí pořád přidržoval za stehna. Oboum se zrychlil dech. Už se mu ale nechtělo ležet, sedl si. ( http://laska.mistecko.cz/image/2043599 )
Dora na něm ještě víc seděla, ale nevadilo mu to. Byli oba rozpálení. Chvíli jim trvalo, než našli společné tempo, ale nakonec se zadařilo. Navzájem na sebe zhluboka dýchali. Jejich tempo se ještě víc zrychlilo, když se blížili ke konci. Michael seděl na posteli, se skrčenýma nohama a na něm Dora. Hýbali se tak rychle, že chtít se líbat, bylo v téhle situaci úplně nemožné. Nejspíše by si navzájem vyrazili zuby. Už se blížil konec. Chybělo jen pár vzrušených a rychlých pohybů. A je to tady, řekli si oba sami pro sebe. Oboum se ulevilo, když konečně dosáhli vrcholu. Ani jeden nebyl schopný slova. V téhle poloze zůstali ještě dalších 15 minut, pak se oba sklátili na postel. Doplazili se k polštáři a zalehli, po tak namáhavé práci...

109. Za zavřenými dveřmi

7. ledna 2010 v 18:55
,,No, tak jsi to viděl poprvé a naposled! Na to ještě nemáš věk! A po kom tohle vůbec máš!? K sakru! Mě samotnýho bys na to nikdy nepřistihl se dívat! Je to pěkně hnusnej film, ani nevim proč jsme to nahrávali!?" otočil se na Doru...
,,Ehm, no...já to chtěla..." hlesla a koukla se radši jinam...
,,Tak to ty jo?" věnoval jí ošklivý pohled, který se zanedlouho změnil v utajovaný smích...
,,Tak tati, co bude s tim filmem?"
,,Veřejně prohlašuju, že soukromí prostě neexistuje!" převalil se s těmito slovy na záda a chytl se za hlavu...
,,Táta ti ho za chvíli zapne, neboj." mrkla na něj Dora a Prince odešel...
,,No, jako Texák mu fakt zapínat nebudu! Je moc malej, nejdřív tak v 18!" pokýval hlavou...
,,Prosimtě, jestli má s jedním pitomým hororem čekat na osmnáctiny, tak to teda nevím, kdy začne podle tvý kalkulačky třeba se sexem?!"
,,No, na tohle se spěchat nemá! Budu ho muset řádně ohlídat!"
,,Tak tati!" přišel znovu Prince...
,,Ale no jo pořád!" zvedl se z postele a šel za Princem do obýváku. Dora se mezitím zvedla a odjela na vozíku do koupelny. Otevřela zrdcadlo a vyndala z něj krabičku s prášky. Otevřela ji, jeden si vymáčkla na umyvadlo a uklidila ji zpět. Už se připravovala na to, aby si ho strčila do pusy, ale zarazila se...
,,Vždyť, já už tě stejně potřebovat nebudu. Těhotná už jsem a porodit už bohužel nemůžu..." povzdychla si a spláchla prášek do odpadu...
,,Co tu děláš?" překvapil ji Michael...
,,No, víš já...upravovala jsem se."
,,Hezčí už být nemůžeš..." přišel k ní zezadu a chytl ji kolem pasu. Hlavu si k ní položil na rameno a společně se prohlíželi v zrcadle...
,,Pojď, má královno..." zvedl se od ní a jel s ní do ložnice...
,,Jak jste to vyřešili s tim filmem?" ptala se Dora...
,,No, nakonec jsme se schodli na Shrekovi 2. Já ho ani neviděl..." nezajmal se o to Michael...
,,Tak snad si na konci něčeho všimnou..." začala se smát Dora...
,,Já ti nerozumim, na co zase narážíš!?"
,,No, na konci tancuje Pinochio ve tvém stylu "chňap chňap" víš..." začala se smát...
,,A jéje..." pleskl si rukou do čela. Vzal Doru z vozíku do náruče a zlehka ji položil na postel...
,,Tak a co bude teď?" ptala se smyslně...
,,No, nejdřív musím vyřešit jednu zásadní věc!" zapřednášel Doře, pak přešel ke dveřím a zamkl...
,,Chytrej..." olízla si rty...
,,No, umíš si představit, kdyby se ty dveře pak otevřeli a Prince by tohle všechno viděl?"
,,Počkej, zkouším si to představit..." přivřela oči a koukla se na dveře ,,Hej tak to si fakt představit neumim!" zasmála se a uviděla, že se Michael přibližuje...
,,Tak, a teď přestoupíme k příjemnějším věcem..." položil na postel přední ruce a lezl za Dorou po čtyřech, jako nějaká šelma... :D
,,Pane Jacksone, a co si prosím představujete pod pojmem příjemnější věci?" ptala se směšně Dora...
,,No, řekněme, že třeba tohle?" přiblížil své rty k jejím a jemně jimi o ně třel. Poté Doru už přestal škádlit. Začal tím, že se na ní položil. Své rty od jejích ani na vteřinu neoddálil. Použil jazyk a jejich rty se spojili v jedny. Byli to jen polibky, ale oba cítili to vzrušení, které mezi nimi panovalo. I Dora zapojila svůj zkoumavý jazyk do hry. Pak to bylo teprve peklo...

108. Domácí problémy

7. ledna 2010 v 18:54
Ten hned jak se dooblékl, šel k ní na postel. Dora se k němu otočila obličejem a zanořila se svýma očima do těch jeho čokoládových. Michael si ale zanedlouho všiml, že se jí oči pomalu začínají utápět ve velkém množství slz. Zlehka ji objal a Dora se k němu po nějaké chvíli silně přitiskla. Pak jen zaslechl na své hrudi velmi bolestné a smutné vzlyky...
,,Neplač..." utěšoval ji...
,,Už nikdy nebude nic jako dřív..." otřela si slzy a podívala se na Michaela...
,,Netrap se, všecko bude zase dobré!" usmál se na ni a pohladil ji po tváři...
,,Všecko ne..." sklopila hlavu...
,,Doro, nesmíš ztrácet naději!" zvedl ji za bradu ,,Nesmíš to vzdát!" řekl jí zpříma do očí a letmo jí políbil...
,,Krásně líbáš. To mi bude tam nahoře chybět!" usmála se se slzami v očích...
,,Tak to abych ti to tady dole vynahradil..." řekl jí. Pochopil totiž, že namlouvat jí, že všechno bude v pořádku a tak, je zbytečné. Jemně si ji k sobě přitáhl a začal jí líbat. Doře tohle vůbec nevadilo, spíše naopak. Byla za to ráda. Byla vlastně ráda za celýho Michaela. To on byl ten, kdo jí držel nad vodou, když jí bylo nejhůř, to on byl ten, kdo jí pořád pomáhal a on byl ten, kdo jí dal nejvíc štěstí v celém jejím životě. Ještě stále se líbali. Oba si ty společné polibky a dotyky moc užívali, až do oné chvíle...
,,Tati, už jsme dojedli." přišel potichu Prince, až se ho Mike s Dorou společně lekli...
,,Ehm...e...e...jo, no dobře." odtáhl se Michael ,,Dám ti otázku, soustřeď se Princi!"
,,Dobře, na tohle jsem profík!" zazářili mu oči...
,,Takže, moje otázka zní...kam se dává špinavé nádobí?"
,,No...do kuchyně, do dřezu nebo myčky..." řekl váhavě, nevěděl totiž, co tím táta myslí...
,,Správně synku, takže mi vysvětli, proč mi sem sakra jdeš ukázat ty vaše špinavé talíře?"
,,No...já...no...myslel jsem-"
,,Tak buď hodný a jdi to tam odnést. Sice máme dost peněz, ale myčku v ložnici ještě opravdu nemáme..." zasmál se Michael...
,,Tati, nedělej si ze mě srandu!" nafoukl se Prince...
,,Princi!" zavolal, Prince se vrátil a postavil znovu do dveří ,,Dávej pozor, v kuchyni je dost ostrých předmětů, tak aby jsi se o ně nepíchl a nepraskl!" zasmál se Michael a Prince se mezitím ještě víc urazil a kráčel do kuchyně...
,,Michaele, ty seš na něj hnusnej..." zakroutila hlavou Dora...
,,Ehm...takže...kde, že jsme přestali? Jo, už si vzpomínám..." usmál se, chytl ji za pas a zpátky si ji přitáhl k sobě...
,,Ehmm...tati? Jak se zapíná myčka?" objevil se Prince ve dveřích...
,,Princi, teď nech myčku myčkou, my to pak umejeme. Kvůli dvoum talířům se přece nemusí hned zapínat myčka!"
,,No dobře, a co mám teda dělat? Mě už si nebaví hrát! Paris si chce pořád hrát s panenkama a mě to s nima nebaví!"
,,Tak se přetvařuj!" poradil mu Michael a pořád si u sebe držel Doru...
,,Ale tati! Mě to vážně nebaví!"
,,Tak, chceš pustit nějaký film? Pohádku?"
,,Jó! A pustíš mi tam Texaský masakr motorovou pilou?" ptal se s nadšením...
,,No samozřejmě-"
,,Děkujů!"
,,Ne! To ti teda nepustím! Na tohle jsi ještě moc malý!"
,,Ale já už to viděl!"
,,A kdy jako? O tom nic nevím! Já bych ti tam tohle rozhodně nepustil!"
,,No, víš...no...když jsi nebyl doma...tak...já...no...chtěl jsem to prostě vidět!"
,,No, tak jsi to viděl poprvé a naposled! Na to ještě nemáš věk! A po kom tohle vůbec máš!? k sakru! Mě samotnýho bys na to nikdy nepřistihl se dívat! Je to pěkně hnusnej film, ani nevim proč jsme to nahrávali!?" otočil se na Doru...
,,Ehm, no...já to chtěla..." hlesla a koukla se radši jinam...

107. Nemusíš se omlouvat

7. ledna 2010 v 18:54
,,Chceš to vědět? Tak se koukni!" postavil se a na jeho kalhotech by znát docela slušně velký HRBOL ,,Takže už víš?" rozčílil se trochu a pak se rozesmál...
,,Tak proto! Já čekala kdy už ho uvidim!" začala se smát...
,,Takže! Nakojit! Uložit do postýlky! A přijít za mnou do ložnice!" nakázal...
,,Ale Michaele, ty jeden čuňáku!" protočila oči se smíchem...
,,Já a čuňák? Se podívej na sebe, co jsi tady před 5 minutama dělala, a co to dělalo se mnou!" vyčetl jí a podíval se mezi nohy ,,Tak tebe to ještě nepřešlo!?" řekl vyčítavě svému rozkroku... :D
,,Asi ho něco pořádně rozhycovalo..." řekla Dora a svůdně si olízla rty...
,,Tak na tohle ti můžu říct jen jedno...pospěš si!" poslal ji polibek a odešel...
,,No, Blankete, už tě konečně můžu v klidu nakrmit..." řekla a pohladila ho po tváři...

Blanket jí na to jen lehkým protáhnutím odpověděl a zpět se chopil ,,své práce". Dora ho nežně chovala a houpala. Blanketovi se pomalu zavírali oči. Nepřestávala se na něj dívat, byl tak nádherný, až si opět uvědomila, že ho za chvíli ztratí. Při té představě se jí v očích zatřpytily slzy. Stékaly jí proudem po tvářích a pak si všimla, že Blanketa uplně namočila. Snažila se mu to otřít, ale nepomohlo to, proto ho převlékla do jinného pyžámka a odnesla do postýlky. Popřála mu dobrou noc, přestože bylo odpoledne, věnovala mu pusu na čelo a odešla...
,,Těšil jsem se na tebe..." řekl Michael, připravený jen v trenýrkách na posteli...
,,Nic nebude..." padla vedle něj z vozíku na postel...
,,Co se stalo?" divil se...
,,Nic, vůbec nic..." hlesla a otočila se k Michaelovi zády...
,,Ale no tak, vždyť jsi to sama chtěla..." přisunul se k ní a začal ji hladit po stehnech...
,,Michaele dost!" otočila se prudce...
,,Tak promiň, ale v kuchyni jsi vypadala jak-"
,,Je mi jedno, jak jsem vypadala v kuchyni!"
,,Ale-"
,,Prostě to nechci...nezlob se!" otočila se zpátky...
,,Promiň...já...já...prostě jsem myslel, že jsi to chtěla?" nechápal...
,,Né, to já se ti musim omluvit. Já...to chtěla, ale...už ne...odložíme to prosím tě na jindy?"
,,Jasně, vždyť, když nechceš, nemůžu tě nutit! Jdu se zase obléct!" zvedl se z postele a zamířil ke skříni...
,,Omlouvám se...já-"
,,Doro nemusíš se mi omlouvat! Já tě chápu..." mrkl na ni...
,,Díky...Michaele?"
,,No?"
,,Pojď ke mě. Chci tě mít vedle sebe."
Ten hned jak se dooblékl, šel k ní na postel. Dora se k němu otočila obličejem a zanořila se svýma očima do těch jeho čokoládových. Michael si ale zanedlouho všiml, že se jí oči pomalu začínají utápět ve velkém množství slz. Zlehka ji objal a Dora se k němu po nějaké chvíli silně přitiskla. Pak jen zaslechl na své hrudi velmi bolestné a smutné vzlyky...

106. Vrrrrr

7. ledna 2010 v 18:53
,,Ale prosimtě, ty děláš jako bych ty tvoje krásný prsa nikdy neviděl!" udělal svůdný pohled do Dořiného dekoltu a začal se smát...
,,No, ale...teda..."
,,Tak začni, na co čekáš!?" povzbudil ji Michael...
,,No až odejdeš přece!" vykulila oči...
,,Já nikam nejdu!" opřel se do židle a svůdně ji pozoroval...
,,Michaele, jdu kojit dítě a né s tebou do postele, okamžitě se přestaň vzrušovat!"
,,Vrrrrrr..." zkousl spodní ret...
,,Tak dobře, jak chceš!" řekla vyčítavě a pomalu si začala roztahovat výstřih. Začala na Michaela dělaj jeden chtivý pohled za druhým, ten z toho začal zhluboka dýchat a opírat se ještě více do židle. ,,Ale copak?" řekla a poslala mu vzdušně polibek...
,,Pokračuj..." mrkl na ní...
,,OK..." hlesla a definitivně si stáhla triko až pod prsa. Zbývala už jen podprsenka. ,,Tak co, je ti teplo broučku?"
,,Horko kočko..." řekl vzrušeně...
,,Bude hůř..." řekla a zmáčkla si dychtivě jedno prso. Pomalu si začala stahovat jeden košíček u podprsenky a přitom koukala vášnivě na Mika. Ten začal ještě víc oddechovat a pak se chytl mezi nohama... ,,Ale copak? Malej se nám probral?"
,,Ten se probral hned jak jsi začala!"
,,Teda! Jak se to jen mohlo stát? Já? Taková nevinná duše!" začala se smát...
,,No, jak jinak!" pořád se držel mezi nohama, až si nakonec dal nohu přes nohu, aby TO skryl... :D
,,Pokračujeme?"
,,Jasně dračice!" povzbudil ji...
,,OK..." teď už si ale odkryla celé prso. Mike na chvíli zadržel dech a svůdně si olízl rty...
,,Dýchej Miku, dýchej..." zavřel oči a zhluboka si předříkával...
,,Achhhh..." hekla když jí Blanket trochu stiskl bradavku...
,,Doro!"
,,Ach ano?"
,,Nedělej to!"
,,A proč?" zarazila se...
,,Prostě proto!"
,,Řekni důvod!"
,,Neřeknu!"
,,Ale dělej!"
,,Chceš to vědět? Tak se koukni!" postavil se a na jeho kalhotech by znát docela slušně velký HRBOL ,,Takže už víš?" rozčílil se trochu a pak se rozesmál...
,,Tak proto! Já čekala kdy už ho uvidim!" začala se smát...

105. Snídaně

7. ledna 2010 v 18:53
,,No, řekli, že když chci domu, že už mi stejně pomoct nepomůžou. Stejně je tohle celý jedna velká komedie! Já už se nevyléčim..." otočila se k okýnku a opřela si hlavu o ruku...
,,Tohle neříkej..." nařídil jí Michael...
Od té doby nepromluvil ani jeden. Když dojeli, pomohl ji Michael do vozíku a pak se jí snažil usnadňovat cestu, tím, že jí otevíral dveře...
,,Ahoj děti, už jsem doma!" křikla Dora v chodbě...
,,Doro, pšššt! Já je nebudil, takže ještě spí!"
,,Nespíme!" zaculily se děti, když se objevily ve dveřích svého pokoje...
,,Tak vidíš tatínku!" rejpla se smíchem Dora...
,,Doro, my jsme tak rádi, že už jsi doma!" přiběhly k ní děti a zlehka ji objaly...
,,Já taky děti moje..." přitiskla je k sobě...
,,Ehm, ehm...a na mě jste jako zapomněli?" dal Michael uraženě ruce v bok a pak se začal smát...
,,Pojď k nám!" zvolaly děti...
,,No, možná později. Teď se musím jít ještě podívat na Blanketa. Asi bude ještě spát."
,,Dobře..." odpověděla Dora ,,Tak děti a my si půjdeme udělat nějakou dobrou snídani ne?"
,,Jóóó!" křikly...
,,Tak a co byste si ode mě dali speciálního?"
,,Tak já si dááám...e...e...e..." přemýšlel Prince ,,Vločky s mlékem!"
,,Já taky!" přidala se hned Paris, aby nebyla pozadu...
,,Ale děti, já myslela, že si dáte něco jinnýho, než to co každý den!"
,,Ale my to máme rádi!"
,,Tak to jsem se ani nemusela vracet, na ty vaše vločky s mlékem totiž stačí i tatínkovo obrovské kuchařské umění!" začala se smát...
,,Ehmm, Doro, já jsem tady!" ozval se Michael s Blanketem v ruce...
,,Eeee...no, a co si dáš ty lásko?" chtěla to zamaskovat...
,,Přeslechl jsem, co že jsi to říkala se mnou a vařením?"
,,Já? Já? Já něco říkala?"
,,No, představ si, že jo..."
,,Aha, ale...no...já už jsem to nějak zapomněla. Víš, to budou ty prášky..." zadržovala smích...
,,Jo tak prášky jo? Hmm..." chtěl se tvářit vážně, ale nedokázal to ,,Takže ty jsi to už zapomněla jo?"
,,Naprosto!" vyprskla Dora smíchy...
,,Jasně, takže já jdu připravit ty vaše vločky!" řekl a podal Doře, ještě napůl spícího Blanketa...
,,Proč jsi ho nenechal ještě spát? Vždyť je jak omráčený!"
,,Ale když jsem k němu šel, byl vzhůru a hrál si, tak co jsem měl dělat?"
,,Tak fajn no..." pohladila Blanketa po tváři...
,,Tady máte ty vločky!" otočil se od kuchyňské linky se dvěma miskama...
,,Super, tak my si to jdeme sníst do pokoje!"
,,Ale né, že polejete koberec jako minule!"
,,Jasně tati!"
,,Vy jste polily koberec!?" hrklo v Doře...
,,Ale neboj, už je to vyčištěný!"
,,Ááá..." protáhl se Blanket...
,,A co ty broučku? Dal by sis taky něco k snídani viď? Jdu se podívat co tu máme..." zvedl se od židle a prohledával lednici ,,Sakra, došel nám Sunar!"
,,Michaele, já jsem tady!" ozvala se Dora a zvedla obočí...
,,Ale vždyť ty nemůžeš ne?"
,,Už jsem neměla 24 hodin žádný prášek, takže můžu." mrkla na něj ,,No tak jdi, co tu tak stojíš!" chtěla ho vyhnat z kuchyně...
,,Ale prosimtě, ty děláš jako bych ty tvoje krásný prsa nikdy neviděl!" udělal svůdný pohled do Dořiného dekoltu a začal se smát...
,,No, ale...teda..."
,,Tak začni, na co čekáš!?" povzbudil ji Michael...

104. Tohle neříkej

7. ledna 2010 v 18:52
,,Prosím...Michaele, chci ten svůj poslední čas strávit s vámi...s tebou...a s našimi dětmi...společně...u nás doma..." z těchto slov se Michaelovi sputila lavina slz. Nikdy by nečekal, že ho to tak dojme, a né teď, uprostřed noci...
,,Zítra pro tebe přijedu..." ukončil Michael těmito slovy rozhovor a zavěsil sluchátko...

Michael...
Tak tohle mi chtěla celou tu dobu říct, a já hlupák jí neposlouchal! Ještě jsem jí pořád říkal ať si odpočine a nenamáhá se! Že mi to může říct jindy, a ona tam mezitím takhle trpěla. Zajedu pro ni brzo ráno, než se děti vzbudí. Tu chůvu asi odvolám. Nějak mi nesedí. Chudáci děti, celý den bez sladkého (smích). To bych nevydržel!

Michael ještě chvíli přemýšlel nad Dorou ale netrvalo dlouho, a jeho únava ho přemohla. Ještě v noci si nařídil budík na 7 hodin, aby byl u Dory opravdu včas.
Ráno se vzbudil celý rozlámaný. Nejradši by ten budík zamáčkl a spal dál, ale nešlo to. Vstal tedy, oblékl se, a vyjel na cestu. Když si pustil své oblíbené rádio, slyšel tam sám sebe. Když totiž zmáčkl tlačítko Play, uslyšel sobě, až moc známé tóny. Začínal zrovna Earth song a to Michaelovi udělalo neskutečnou radost. To, že si ho někdo nechal zahrát ho zahřálo u srdce. Za necelou půl hodinu byl už Michael před Dořiným pokojem. Vstoupil, ale to co uviděl, ho praštilo zpříma do očí...
,,Ahoj, Doro co se ti stalo? Jsi v pořádku?"
,,Ahoj, je mi fajn. Proč se ptáš?" divila se...
,,No, jsi celá bílá! Co se sakra stalo? Neni ti špatně?" strachoval se...
,,Ne, je mi dobře, opravdu..." hlesla ,,Pojedeme domů?"
,,Jo, jedeme pryč. Už tu nechci být ani minutu! Pojď, pomůžu ti do vozíku." řekl a chytl ji pod páždím, aby se mohla zvednout na vozík...
,,Vemeš mi prosím kabelku?"
,,Jasně!" odpověděl krátce...
Dora vypadala opravdu divně. Byla hrozně bledá, vypadala, jako by měla každou chvíli zvracet. A proto to Michaelovi nedalo a musel se jí na to v autě zeptat znovu...
,,Vážně ti nic není?"
,,Nic mi není, je mi fajn. Kolikrát to ještě potřebuješ slyšet?"
,,Já jen, že jsi hrozně bílá. Co jsi dneska za to ráno stačila udělat? Jedla jsi vůbec?"
,,Nejedla."
,,Áha! Tím to bude..."
,,A ještě jsem dneska nedostala tu každodenní hroudu prášků..." dodala...
,,Cože? No, a to má být dobře? Ty prášky ti maj snad pomoct ne? Proč sis je nevzala?" vyslýchal ji...
,,Když se dozvěděli, že jdu domů, nedali mi je..."
,,Co je tohle zase za kravinu?"
,,No, řekli, že když chci domu, že už mi stejně pomoct nepomůžou. Stejně je tohle celý jedna velká komedie! Já už se nevyléčim..." otočila se k okýnku a opřela si hlavu o ruku...
,,Tohle neříkej..." nařídil jí Michael...

103. Dostaň mě odsud!

7. ledna 2010 v 18:51
,,Ale no tak! Pane Jacksone! Už je večer, hlídejte si kalorie!"
,,No ty vole, oni fakt nekecali!" řekl si pro sebe s hlavou zanořenou ve špajzu...
,,No tak! Nechte tam ty bonbóny a sušenky!" začala mu nařizovat chůva...
,,Ale no tak, ještě neni přece tak pozdě!" smlouval Michael se smutně-psíma očima...
,,Já to s vámi ale myslím dobře. Vidím, jak jste krásně hubený, tak si to nekažte nějakýma hloupýma sladkostma!"
,,No dobře...jdu už spát, už můžete jít domů. Zaženu i děti a půjdem společně spát."
,,No dobře, půjdu. Ale né, že až odejdu, půjdete sem a narvete se sladkým!"
,,Nebojte, nenarvu..." zasmál se Michael...
,,Tak naschle!" rozloučila se chůva a odešla. Michael šel mezitím k dětem do pokoje a převyprávěl jim celou tuhle historku. Ty když si to doposlechly, nemohly se přestat smát...
,,No vidiš! A nám si nevěřil!"
,,Tak teď už vám věřím, dobře? Teď ale už půjdeme spát!"
,,Tak dobrou noc tatínku..."
,,Dobrou děti!" políbil je na dobrou noc a sám odešel do své ložnice. Převlékl se a do půl hodiny tvrdě usl. Byl už znavený z toho nemocničního prostředí a z toho všeho kolem. Děti také tvrdě usnuly, celý den totiž kvůli té jejich zlé chůvě běhali po zahradě, protože s ní nechtěly být doma. Michael si spánek doma opravdu vychutnával. Konečně se mohl roztáhnout jak on sám chtěl, a nebyl stále omezený jen na nemocniční lůžko. Jeho spánek ale netrval příliš dlouho. Zrovna když se Michaelovi zdálo, jak si užívá volno se svými dětmi a Dorou, probudil ho nepříjemný zvuk telefonu. Velmi znaven a otráven, že ho někdo budí, se vyhrabal z postele a došel ke konferenčnímu stolku s telefonem...
,,Prosím?" zachraptěl...
,,Haló?" zašeptal hlas...
,,No? Prosim?"
,,Michaele, jsi to ty?" poznal ženský tlumený hlas...
,,Ano, tady Michael, kdo je tam?"
,,Michaele, tady Dora..."
,,Doro, proč mi voláš uprostřed noci?" Michaelovi vůbec nedošlo, jak se mohla Dora ze svého pokoje dostat někam, kde je pevná linka...
,,Michaele, musíš mi pomoct!"
,,Počkej, Doro, jak jsi se vůbec dostala k telefonu?" uvědomil si to Michael...
,,Michaele, to je teď jedno!"
,,No ale pro mě je to docela záhada!"
,,Michaele, musíš mi pomoct! Prosím?"
,,A jak ti mám pomoct?"
,,Musíš mě odsud dostat!"
,,Ale Doro vždy-"
,,Michaele prosím! Pomoz mi! Já už tu nechci být! Už jsem unavená z toho, jak se na mě každý den chodí koukat jako na vzácný obraz! Každý den mám předepsaných 10 prášků! Prý mi mají pomoct, ale k čemu mi jsou když mám nevyléčitelnou rakovinu? Sestry jsou tu na mě protivné. Šla jsem po chodbě a slyšela jak si o mě něco šuškali. A bylo to něco ve smyslu JAK DLOUHO SI SAKRA MYSLÍ, ŽE TU JEŠTĚ BUDE? STEJNĚ UŽ NEMÁ MOC ČASU! Nechci tu být, když jsem někomu protivná tím, že jsem nemocná..."
,,Doro já...nevím co na to říct..."
,,Lásko, pomoz mi, prosím...dostaň mě odsud!"
,,Ale Doro, vždyť ti to musí pomáhat! Jinak by ti to nedávali."
,,Prosím...Michaele, chci ten svůj poslední čas strávit s vámi...s tebou...a s našimi dětmi...společně...u nás doma..." z těchto slov se Michaelovi sputila lavina slz. Nikdy by nečekal, že ho to tak dojme, a né teď, uprostřed noci...
,,Zítra pro tebe přijedu..." ukončil Michael těmito slovy rozhovor a zavěsil sluchátko...