104. Tohle neříkej

7. ledna 2010 v 18:52
,,Prosím...Michaele, chci ten svůj poslední čas strávit s vámi...s tebou...a s našimi dětmi...společně...u nás doma..." z těchto slov se Michaelovi sputila lavina slz. Nikdy by nečekal, že ho to tak dojme, a né teď, uprostřed noci...
,,Zítra pro tebe přijedu..." ukončil Michael těmito slovy rozhovor a zavěsil sluchátko...

Michael...
Tak tohle mi chtěla celou tu dobu říct, a já hlupák jí neposlouchal! Ještě jsem jí pořád říkal ať si odpočine a nenamáhá se! Že mi to může říct jindy, a ona tam mezitím takhle trpěla. Zajedu pro ni brzo ráno, než se děti vzbudí. Tu chůvu asi odvolám. Nějak mi nesedí. Chudáci děti, celý den bez sladkého (smích). To bych nevydržel!

Michael ještě chvíli přemýšlel nad Dorou ale netrvalo dlouho, a jeho únava ho přemohla. Ještě v noci si nařídil budík na 7 hodin, aby byl u Dory opravdu včas.
Ráno se vzbudil celý rozlámaný. Nejradši by ten budík zamáčkl a spal dál, ale nešlo to. Vstal tedy, oblékl se, a vyjel na cestu. Když si pustil své oblíbené rádio, slyšel tam sám sebe. Když totiž zmáčkl tlačítko Play, uslyšel sobě, až moc známé tóny. Začínal zrovna Earth song a to Michaelovi udělalo neskutečnou radost. To, že si ho někdo nechal zahrát ho zahřálo u srdce. Za necelou půl hodinu byl už Michael před Dořiným pokojem. Vstoupil, ale to co uviděl, ho praštilo zpříma do očí...
,,Ahoj, Doro co se ti stalo? Jsi v pořádku?"
,,Ahoj, je mi fajn. Proč se ptáš?" divila se...
,,No, jsi celá bílá! Co se sakra stalo? Neni ti špatně?" strachoval se...
,,Ne, je mi dobře, opravdu..." hlesla ,,Pojedeme domů?"
,,Jo, jedeme pryč. Už tu nechci být ani minutu! Pojď, pomůžu ti do vozíku." řekl a chytl ji pod páždím, aby se mohla zvednout na vozík...
,,Vemeš mi prosím kabelku?"
,,Jasně!" odpověděl krátce...
Dora vypadala opravdu divně. Byla hrozně bledá, vypadala, jako by měla každou chvíli zvracet. A proto to Michaelovi nedalo a musel se jí na to v autě zeptat znovu...
,,Vážně ti nic není?"
,,Nic mi není, je mi fajn. Kolikrát to ještě potřebuješ slyšet?"
,,Já jen, že jsi hrozně bílá. Co jsi dneska za to ráno stačila udělat? Jedla jsi vůbec?"
,,Nejedla."
,,Áha! Tím to bude..."
,,A ještě jsem dneska nedostala tu každodenní hroudu prášků..." dodala...
,,Cože? No, a to má být dobře? Ty prášky ti maj snad pomoct ne? Proč sis je nevzala?" vyslýchal ji...
,,Když se dozvěděli, že jdu domů, nedali mi je..."
,,Co je tohle zase za kravinu?"
,,No, řekli, že když chci domu, že už mi stejně pomoct nepomůžou. Stejně je tohle celý jedna velká komedie! Já už se nevyléčim..." otočila se k okýnku a opřela si hlavu o ruku...
,,Tohle neříkej..." nařídil jí Michael...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama