119. Skoč!

23. ledna 2010 v 13:33
Proč jsem byl předtím najednou jako zmrazený a nedokázal odtrhnout pohled od vedlejšího sedadla? Všechno kolem mě se začalo točit a také se mi začalo chtít spát. Aniž bych chtěl, oči se mi pomalu začaly zavírat...
Kde to jsem? Kolem mě je všechno bílé. Jsem snad v nemocnici? Ale proč ležím na zemi? A proč tu okolo mě nic není? Tady není ale vůbec nic! Vždyť já nevidím ani žádné zdi! Proboha kde to...
V dáli, v té mlze, která byla všude okolo, jsem spatřil nějakou osobu. Blížila se ke mě a já brzy poznal, že je to Dora. Byla oblečená v bílých šatech a tak nádherně vynikala její čokoládová pleť. Došla až ke mě a já stále seděl na zemi. Zase měla slzy v očích, stejně jako před chvílí u mě v autě...
,,To se ti povedlo Michaele..." řekla tichým hlasem a ještě víc se rozbrečela...
,,Co se stalo? Pamatuji si jen, jak jsem naboural a-"
,,A? Už víc nevíš?" zavřela oči a rázem se jí z očí skutálely obrovské slzy...
,,Kde to jsem? Tohle je pěkně divná nemocnice! Nebo to je jen sen?" nechápal jsem už vůbec nic...
,,Michaele, jsi mrtvej! A teď...nejsi v nemocnici a ani se ti to nezdá. Jsi v nebi..." roztáhla paže a ukázala na ,,podlahu"...
,,Ale to přece-" chtěl jsem namítnout...
,,Všechno jsi zkazil! Měl jsi dávat pozor! Co bude teď s dětmi? budou žít s tvým krutým a odporným otcem? He!?"
,,Když já...já...byl jsem z tebe vyděšený k smrti! Co to je za nápad se mi najednou objevit v autě? A začít na mě řvát, Michaele zmiz!? Já z toho byl celý vedle!" rozbrečel jsem se sám nad sebou...
,,Já tě přišla varovat! Věděla jsem, co se ti má stát! Ale nechtěla jsem to dopustit! Proto jsem tam za tebou šla!"
,,Já jsem takovej pitomec! Co jsem to jen udělal?" položil jsem si obličej do dlaní a brečel...
,,Musíme s tím něco udělat! Já to takhle nenechám!" přišla ke mě prudce Dora, chytla mě za paži a táhla nahoru...
,,Co to děláš?" nechápal jsem jí...
,,Musíme něco zkusit! Honem, zvedej zadek!"
,,Ale Doro! Už mi konečně vysvětli kam to jdeme a co chceš dělat!?" zvedl jsem se a společně jsme ušli asi 20 metrů. Došli jsme k takovému zábradlí a za ním byla hluboká propast dolů...
,,Skoč!" přikázala mi...
,,Cože? Vždyť se zabiju co blb-"
,,Tohle je jediná šance, jak tě dostat zpátky! Skoč! Jestli je už pozdě, tak se ti nic nestane! No tak skoč!" v očích se jí opět zablýskly slzy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 love.U2 love.U2 | 23. ledna 2010 v 13:44 | Reagovat

no doufam ze jeste pozde neni

2 VasinovaA VasinovaA | 23. ledna 2010 v 16:11 | Reagovat

snad ještě neni pozdě

3 alca alca | E-mail | 23. ledna 2010 v 16:56 | Reagovat

ja teda taky doufam ze neni pozde

4 zuuzcaa zuuzcaa | 23. ledna 2010 v 19:22 | Reagovat

zvládneš to zlato!... skoč!

5 Nika Nika | Web | 23. ledna 2010 v 21:26 | Reagovat

víš co sem ti napsala k minulýmu dílu ?:-/ xD koukej ho vrátit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama