121. Konec

24. ledna 2010 v 21:14
Každým okamžikem jsem očekával náraz. Byl jsem celý křečovitý. Nohy jsem měl pořád natažené a stlačené k sobě. Rukama jsem si pevně objímal hrudník, který už byl teď jako ve svěráku. Srdce mi bušilo, jako ještě nikdy. Víčka jsem měl pevně zavřené a hlavu tlačil k ramenům. Pořád jsem očekával náraz a pak i přišel. Hrudník mi vylítl nahoru a já se praštil prudce do zad zpátečním nárazem. Pak jsem otevřel oči...
Viděl jsem okolo sebe modré nebe a hory. Ležel jsem na vrcholku jedné z nich. Byl jsem zoufalý. Myslel jsem, že to vyjde a já se vrátím zpět ke svým dětem. Ale vždyť Dora přece říkala, že se mi nic nestane, tak proč jsem pořád tady a mám pocit, že jsem na dvě půlky? Měl jsem tak strašné bolesti, že si je ani nedovedete představit. Ležel jsem tam a rozhlížel se kolem sebe. Oči se mi ztěžka otevíraly. Když jsem ale zaostřil na jeden z mraků, obraz se mi začínal pomalu rozplývat. Pořád jsem mrkal, myslel jsem si, že jsem se jen praštil do hlavy a teď z toho špatně vidím. Ale když jsem si přehrál tu situaci před chvílí, uvědomil jsem si, že bolest cítím jen v zádech...
Do hlavy jsem se nepraštil, tak co se to děje? Byl jsem zoufalejší a zoufalejší. Prudce jsem otáčel hlavu sem a tam a pořád mrkal. Obraz se mi ještě víc rozpíjel, až to všechno vypadalo jako rozbouřená hladina moře. Ujal se mě skličující pocit. Co se teď bude dít? Co mám dělat? Najednou se mi obraz z ničeho nic, začal opět zaostřovat. Ale už jsem neviděl mraky. Neviděl jsem hory a už jsem ani necítil tu strašnou bolest zad. Mrkal jsem stále častěji. Obraz se trochu zaostřil a já rozeznal aspoň malé obrysy toho, co jsem měl před sebou. Okolo mne všechno zbělalo a já špatným zrakem rozeznal nějaké tváře. Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas nějakého muže...
,,Pane Jacksone, jste v pořádku?" zeptal se mě ten hlas. Neodpovídal jsem, potřeboval jsem se trochu zorientovat. Stále jsem si prohlížel své okolí, ale teď na mě promluvil zase nějaký jinný hlas. Ten hlas jsem znal, ale nevzpomínal jsem si, komu patří...
,,Michaele, jsi v pořádku? Bolí tě něco? No tak! Řekni už něco!" v tom hlase jsem poznal strach a úzkost. Odkud ten hlas jenom znám? Zrak se mi ještě nezlepšil natolik, aby ty tváře mohl rozeznat. Jen jsem si je všechny zamyšleně prohlížel a prozatím neodpovídal, což asi všechny okolo celkem štvalo...
,,Tak pane Jacksone, povězte nám něco!" řekl mi opět ten první hlas. Olízl jsem si rty a otevřel ústa. Když jsem se nadechl, ucítil jsem strašnou bolest v zádech a na hrudi. Tou bolestí jsem až svraštil čelo. Hrozně mě všechno bolelo a tak jsem ze sebe nevydal nic jinného než...
,,Auu..." a položil jsem si ruku na prsa...
,,Promluvil, to je dobré znamení!" oznámil ten první hlas...
,,K-kde...kde to j-" dostal jsem ze sebe nakonec...
,,Jsi v nemocnici. Neboj, vše bude v pořádku. Měl jsi ošklivou nehodu, ale dostaneš se z toho! Všechno bude zase jako dřív!" začal mě povzbuzovat ten druhý známý hlas. Na tu osobu jsem se zaměřil. Už od pohledu jsem poznal, že je to žena. Otočil jsem k ní hlavu, abych si jí mohl lépe prohlédnout. Chvíli jsem se na ní díval a zkoušel očima zaostřit. Všechno jsem měl rozmazané, ale obraz se najednou začal vyjasňovat, a já poznal, že je to má milovaná sestra Janet...
,,Janet...jsi to ty?" zeptal jsem se pro jistotu...
,,Ano, jsem to já Michaele. Neboj, postarám se o tebe a o děti." jen to dořekla, přiběhly k mé posteli i dvě děti. Natočil jsem hlavu ještě víc nastranu, ale bolelo mě příšerně za krkem, a tak jsem raději hlavu vrátil nazpátek a jen pošilhával očima...
,,Princi, Paris...miluju vás..." poslal jsem jim vzdušnou pusu a jim se hned rozzářil úsměv na jejich malých tvářičkách ,,A kde je Blanket?" s těží jsem se otočil na Janet...
,,Je u Katrine. Nechtěla jsem ho sem tahat. Vypadá to totiž, že ty si tady ještě chvíli poležíš. Tvůj stav je sice stabilizovaný, a jsi mimo nebezpečí, ale to neznamená, že půjdeš hned druhý den domů." oznámila mi Janet...
,,Ano, přesně tak. Ještě si tu nějakou dobu pobudete pane Jacksone. No, teď vás necháme odpočívat. Pojďte..." oznámil jim doktor a oni se začali chystat k odchodu. Paris s Princem se na mě naposledy usmáli a kráčeli ke dveřím. Janet mě jen lehce pohladila po tváři, usmál jsem se na ní a ona mi úsměv opětovala. Tvář se jí rozzářila jako andělovi. Pak všichni společně odešli a já zůstal v pokoji sám...
Složil jsem si ruce na hrudi a přemýšlel o tom všem. Moc jsem si toho nepamatoval, jen naposledy to, že jsem naboural do dodávky. Ale proč? Proč jsem nedával pozor? Stalo se snad před tou nehodou něco? Slunce mi do pokoje prošlo zkrz okno a mě se na ruce něco zatřpytilo. Zkoumavě jsem zvedl ruku a prohlížel si jí. Ale vždyť to je přece Dořin prsten! Moment, už si vzpomínám. Vždyť já jsem jí před tou nehodou viděl! Seděla u mě v autě a já...naboural! No jistě! Vždyť ona tam byla a pak...já byl mrtvej? Byl jsem v nebi. Objímal jsem jí a dala mi prsten? Michaele co si to namlouváš, to se přece nemohlo stát! Jak by ti mohla dát svůj prsten? A kde máš ten svůj? Moment, vždyť jsem jí ho dal a já...já...já ho nemám! Že by to všechno nakonec byla pravda? Byl jsem skutečně v nebi a viděl ji? No jak by bylo jinak možný, že mám její prsten?! Z toho se mi pořádně zavařila hlava. Pořád jsem nad tím musel přemýšlet. Z postele jsem se podíval z okna a zadíval se na nebe a říkal si, opravdu jsem tě viděl Doro? Nebyl tohle všechno jen sen? Najednou jsem měl pocit, jakoby se mraky hýbaly nějak rychle. Je to normální, ale takhle rychle? Já mám snad halucinace! Vždyť ty mraky se všechny nějak rychle posouvají! Co se to děje? Mraky se odsunuly a udělaly uprostřed místo. To co jsem viděl mě dočista ohromilo...
Uviděl jsem Dořinu usmívající se tvář. Hleděl jsem na to všechno s otevřenou pusou. Nemohl jsem tomu uvěřit. Z toho zázraku jsem nespustil oči. Dora na mne mrkla a ještě více se usmála. V té chvíli jsem litoval, že tu nemůže být se mnou. Už nikdy neuvidím ten její nádherný úsměv, už nikdy neucítím její hebké rty a už nikdy...už nikdy jí nebudu moct říct, jak moc jí miluju a co pro mne znamená. Chtěl jsem se na ní usmát, ale nešlo to. Místo úsměvu se mi oči zaplavily slzami. Trochu posmutnila a řekla mi...
,,Michaele, nebuď už smutný. Trhá mi to srdce..."
,,Nejde to Doro..." odpověděl jsem jí mezi vzlyky ,,...už tu totiž nejsi se mnou..." a opět jsem se rozbrečel...
,,Michaele, teď mě poslouchej!" začala výhružně ,,Nechci, abys byl kvůli mě do konce života smutný! Najdi si nějakou ženu a měj s ní třeba 10 dalších dětí! Hlavně už prosím tě, nebuď smutný! Nemůžu se dívat na to, jak se trápíš. Myslela jsem, že se to s tebou po tom půl roce zlepší. Ale celou dobu jsi zamlklý, smutný a stále zamyšlený! Takhle to nejde dál! Děti tě potřebují veselého! Jsem ráda, že na mě vzpomínáš, ale takhle to dál nejde. Nechci, abys na mě zapomněl, ale chci, aby ses už tak netrápil..."
,,Když, to prostě nejde zastavit...já..." chtěl jsem zadržet slzy...
,,Michaele...lásko..." zaslzely jí oči ,,...prosím...udělej to kvůli mě. Vzpomínej na to, jak jsme spolu byli šťastní! Na ty nádherné okamžiky strávené po tvém boku. Nemysli už na to, co se stalo před půl rokem. Sice jsem tady nahoře bez vás, ale je mi líp. Teď už mě nic nebolí. Je mi dobře, ale tím, jak se pořád trápíš mi ubližuješ. Vzpomínej na mě v dobrém. Budu u tebe nadále," řekla a ukázala na prsten mé ruky ,,máš ho ode mne. A já mám od tebe tvůj." ukázala mi ruku s mým prstenem...
,,Tak to přeci jen byla pravda..." povzdechl jsem si...
,,Tak a teď mi slib, že už nebudeš pořád smutný! Každý den jsem za tebou slétávala na zem a kontrolovala, zda ti nic není. Ale ty jsi každý den brečel a já už nemohla dál. Tvá jiskra před půl rokem pohasla a už se nevzpamatovala. Musíš žít dál! Musíš žít dál beze mne..." usmála se...
,,Zkusím to..." pousmál jsem se...
,,To jsem chtěla slyšet. Sbohem Michaele, navždy tě budu mít u sebe..." řekla a ještě jednou zvedla ruku s mým prstenem...
,,Já tebe taky..." zvedl jsem ruku...
Mraky se začaly vracet zpátky na svá místa a Dora pomalu mizela. Připomněla se mi situace předtím v autě. Také se zjevila a po chvíli zmizela. Po tomhle všem se mi trochu ulevilo. Dora má pravdu. Musím vzpomínat na ty hezké okamžiky, které jsme spolu zažili. Už nesmím být tak zamlklý, moje děti mne potřebují. Ale přeci jen, bude po Doře v mém srdci vypálená obrovská díra...

Ráda bych se vás na něco málo zeptala...

1. Líbila se vám tahle povídka?
2. Když vám řeknu, abyste si vybavili nějaký okamžik, ať už vtipný, lechtivý a nebo jinný, jaký by to byl?
3. Oblíbená kapitola?

Tímto vám děkuji za to, že jste byli tak trpělými čtenáři a pečlivě četli mou povídku. Doufám, že se vám líbila a nelitujete času, který jste strávili nad čtením...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 love.U2 love.U2 | 24. ledna 2010 v 21:30 | Reagovat

strasne se mi libila..
hej nejlepsi bylo proste jak vymysleli blanketovi jmeno a michael rikal ze to bude princ michael druhy a dora Paneboze! a spraskla ruce:D:D:D:D:Dna to proste nezapomenu sem u toho komplu brecela smichy:D:D
a nejlepsi kapitola byla ta posledni...:)

2 zuuzcaa zuuzcaa | 24. ledna 2010 v 21:36 | Reagovat

uff..díky alčo..žije :) ..a bude šťastnej :) ..ale na ty otázky ti teda přijdu odpovědět až jindy:)..dneska už tu padám na hudu :D ..ale můžu ti říct, že jsem to četla ráda :)

3 Nika Nika | Web | 24. ledna 2010 v 21:41 | Reagovat

1)krásná povídka...kdyby se mi nelíbila tak jí nečtu :PxD
2)toho bylo víc xD
3)těch je víc xD

4 Britanka Britanka | E-mail | Web | 24. ledna 2010 v 22:13 | Reagovat

1. sice sem tvou povídku začla číst později a kapitolky doháněla, takže se mi povídka líbila
2. těžko říct bylo jich hodně
3. kapitolka no asi tahle ;-)

5 alca alca | E-mail | 25. ledna 2010 v 18:13 | Reagovat

1. byla to krasna povidka
2.všechny
3.tich je hodně

6 VasinovaA VasinovaA | 26. ledna 2010 v 21:22 | Reagovat

1.líbila se mi strašně moc byla nádherná!!
2. jak měl michael sex s dorou ale těch je víc xD :D
3. těch je víc xD

jinak to skončilo nádherně díky bohu že žije a bude šťastnej tahle povídka se mi moc a moc líbila byla úžasná :-)

7 Zuuzcaa Zuuzcaa | 27. ledna 2010 v 11:35 | Reagovat

tak konečně jsem se dostala k tomu, abych ti odpověděla na otázky :)

1.povídka úžasná a skvěle dlouhá :-)
2.,3. : nedokážu vybrat :-D ... i když se mi moc líbila kapitolka kde michael vzpomíná a tahle :)

jsem ráda, že jsem to četla a jestli budeš zase někdy psát, buď si jistá, že já budu číst :)

8 Zdenča Zdenča | E-mail | Web | 11. února 2010 v 20:08 | Reagovat

1. Povídka byla krásná ! četla jsem jí pravidělně :)
2., 3. asi všechny - každá byla hezká a zajímavá
:-)

9 Jessica-Veronica-Alex-Selena-Isabella Jessica-Veronica-Alex-Selena-Isabella | Web | 12. srpna 2010 v 11:56 | Reagovat

1. Nádherná povídka!
2. Když spolu byli šťastni a ještě nevěděli o Dořině nemoci
3. Každá byla jiná, každá byla zjímavá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama