Březen 2010

Michael s dětmi

13. března 2010 v 20:13 Michael

S Debbie, Princem a Paris












































































6. Pamatuješ si mě?

6. března 2010 v 13:43 I am gentleman
Ještě chvíli jsem se na ty dveře koukal, ale pak jsem usoudil, že už je opravdu pozdě, a tak jsem šel raději domů. Kráčel jsem těmi temnými uličkami a při tom přemýšlel nad Laurou. Nad jejím krásným pohledem a tělem, které mě tam rozpalovalo.
Konečně jsem byl před svým domem. Tak moc jsem se těšil, až zapadnu do postele a nikdo o mě do rána neuslyší. No, ono už vlastně ráno je.
Vzpomněl jsem si, že se zítra musím stavit u Victora a podat mu hlášení o dnešní akci. Co teď asi dělá Samuel? Řekl bych, že leží a spí někde u stolu. Možná, že se dopotácel domů, ale tomu moc velkou šanci nedávám. Nejspíš opravdu někde spí.
A jsem doma! Musím vám ale říct, že jsem hrozně unavený a jdu spát, tak dobrou...
Teda, ta noc utekla jako voda. Je teď 11:00 hodin. MO c jsem se nevyspal. Nejradši bych zůstal v peřinách, ale nemůžu, musím za Victorem.
Už jsem na cestě k němu. Samuela jsem nescháněl, stejně by byl po té včerejší noci protivnej a nevyspalej.
Za výlohou už vidím Victora, asi na mě už čeká...
,,Ahoj Michaele!" pozdravil mě Victor...
,,Ahoj Victore!"
,,Tak jak to včera dopadlo? A kde máš Sama?"
,,Akce dopadla dobře. Samuel to s tím chlápkem vyřešil a pak to náležitě oslavil."
,,Oslavil? No, neříkej mi, že se zase-"
,,Ano, opil se." doplnil jsem Victora...
,,S tím Samem se bude muset něco dělat! On se vždycky opije a pak ani nevíme, zda je v pořádku!" rozlobil se...
,,To je fakt!"
,,No a dáš si něco? Vypadáš docela vyhladověle." zasmál se...
,,Umírám hlady!" zakňučel jsem se smíchem...
,,Tak dneska Joe připravil ekcelentní gulášek. Sám jsem si dal už dvě porce, takže vřele doporučuju."
,,Dobře, dám si ho." odpověděl jsem a nedočkavě čekal na oběd...
Naobědval jsem se, rozloučil se s Victorem a odešel. Přemýšlel jsem, co budu celé odpoledne dělat, a pak mě napadlo jít za Laurou. Mezitím, co jsem šel k jejímu domu, jsem si předříkával věty, které bych jí řekl.
Otevřel jsem vchodové dveře a spatřil schody. Kde asi může Laura bydlet? Říkal jsem si. Jedny dveře se otevřely a vyšla z nich starší dáma. Slušně jsem se jí zeptal na tu krásnou ženu a hned mi odpověděla. Byla to moc příjemná paní. Dozvěděl jsem se, že Laura má údajně bydlet v prvním patře. Poděkoval jsem a po schodech se vydal nahoru. Byly tam už jen jedny dveře. Zaklepal jsem a zanedlouho uslyšel ženský hlas. A pak se otevřely dveře a já jí spatřil...
,,Ahoj, pamatuješ si mě ještě?" usmál jsem se...
,,Ahoj Michaele, no jasně že si tě pamatuju!" přivítala mě s úsměvem...
,,Teď jdu z práce, tak jsem si řekl, že se za tebou příjdu podívat."
,,Udělals dobře! Jsem ráda že tu jsi. A nepůjdeš dál?"
Když to dořekla, přišel k ní zezadu nějaký muž a objal ji kolem ramen. Předtím jsem byl šťastný, že mě pozvala dál, ale když jsem viděl toho chlapa, bylo mi mizerně. Myslel jsem, že nikoho nemá! Proč mě teda včera políbila? Srdce se mi rozskočilo na tisíc kousků. Jak jen mohla? Copak pro ní to co se stalo včera nic neznamenalo? Pořád jsem se na ně koukal, a nemohl uvěřit vlastním očím...

5. Noční doprovod

1. března 2010 v 17:34 I am gentleman
,,Jistě, proč ne?" usmál jsem se a přiťukl. Oba jsme upili asi centimetr ze sklenky a položili ji na stůl. Zakoukali jsme se na sebe. Celou jsem si jí prohlížel a ona mě také. Oba jsme cítili to napětí, které mezi námi panovalo. Pomalu jsme se k sobě přibližovali. Odlepil jsem se zády od opěradla a blížil se k ní. Netrvalo dlouho a naše rty od sebe byli asi jen pouhých 10 centimetrů. Nervózně se začala chvět, ale nepřestávala se přibližovat. Ucítil jsem její teplý dech na rtech. Zavřel jsem oči a ještě kousek se k ní přiblížil. Po krátké chvilce jsem ucítil její hebké rty na svých. Jemně s nimi o mé třela. Bylo to tak krásné. Trochu jsem otočil hlavu a při tom krátce otevřel oči. Spatřil jsem, jak se k nám blíží Samuel a tak jsem se odtáhl...
,,Jéé, dvě hrdličky! No klidně pokračujte! Mě to nevadí!" ze Samuela bylo cítit velké množství alkoholu...
,,Samuele, jdi si zase k baru!" řekl jsem mu klidně...
,,Ale Michaele, ty mě snad nemáš rád nebo co?" zasmál se a prohlížel si při tom Lauru...
,,Vypadni!" přiostřil jsem...
,,Ale Michaele, proč tu nemůžu b-"
,,Vypadni Samuele! Jdi si zpátky k baru k těm svým tekutým kamarádům!"
,,Ale já už se napil dost..." namítl...
,,Tady o tebe nikdo nestojí! Jdi a nevracej se!" poručil jsem mu...
,,Tak fajn, jdu si za svejma kamarádama! Nazdar!" prsknul a odešel...
Zhluboka jsem si oddychl a položil hlavu do dlaní. Byl jsem vytočený! Řekl, že to vyřídíme a půjdem! Neumí držet slovo! Z mých myšlenek mě vytrhl povzbuzující hlas...
,,Michaele..." pohladila mě po rameni ,,...nezlobte se na něj. On to určitě tak nemyslel."
,,Ale Lauro, tohle neni poprvé. On to udělá vždycky! Už na něj nemám nervy. Včera jsem vůbec nemohl spát. Jsem nevyspalý, unavený...asi tady za chvíli usnu na stole." usmál jsem se na ní...
,,Tak pojďte, doprovodím vás domů." nabídla se...
,,Ale tak nejdřív to dopijem ne?" zvedl jsem sklenku a ještě jednou s ní cinkl do její...
,,Tak na zdraví!" přizvedla ji také a napila se...
Sklenky jsme dopili a chystali se k odchodu. Zvedl jsem se první a odsunul jí židli. Věnovala mi krásný úsměv, který mě zahřál na srdci. Židli jsem pak zase zasunul a společně jsme opustili bar...
,,A kde vy vůbec bydlíte?" optala se...
,,Bydlím v San Julian, v Downtownu. A kde vy?"
,,No...kousek od vás!" zasmála se ,,Bydlím taky v Downtownu na Stanford Ave."
,,No, tak to je opravdu jen kousek!" koukl jsem se jí do očí...
,,To tedy je..." opět se usmála...
Po cestě jsem jí řekl, že je slušnost, aby muž doprovodil ženu ke dveřím, kvůli stále hrozícímu nebezpečí. Souhlasila a bylo vidět, že je opravdu ráda. Asi nemá zrovna v oblibě chodit po nocích stále sama. No, ale vždyť já ani nevím, zda sama je?...
,,Tak jsme tu." prolomila to ticho ,,Moc vám děkuji, že jste mě doprovodil. Opravdu není sranda, chodit po nocích sama domů."
,,A pro tak krásnou ženu to je mnohdy ještě těší. Nemám pravdu?" mrkl jsem na ni...
,,Tak to nevím, ale asi pro všechny je to dost skličující pocit. No, už budu muset jít. Doufám, že vás ještě někdy potkám..."
,,Vím, že se známe krátce, ale nechcete si tykat? Třeba už jen po tom, co se stalo v baru. Teda, nechci se nijak-"
,,Ne, to je v pořádku. Máte-ehm...máš naprostou pravdu."
,,Jsem rád, že jsem tě poznal. Tak dobrou..." chytl jsem klobouk a trochu se poklonil...
,,Také jsem ráda, tak dobrou noc, můj nový příteli..." naposledy se usmála a zmizela ve dveřích...