Duben 2010

12. Mise tabák V. - Snídaně

30. dubna 2010 v 22:14 I am gentleman
Ráno jsem se vzbudil a stejně jako v noci, v té samé poloze, vedle mě ležela Laura. Ze spánku se tak krásně usmívala, že jsem se musel usmát také. Opatrně jsem ji ze sebe sesunul a vstal. Potichu, abych ji nevzbudil, jsem se začal oblékat. Když ale měla košile přijít na řadu, vynechal jsem ji. No, kdo by taky chtěl jít ven s roztrhlým rukávem, že? Hodil jsem ji proto přes židli a hledal kus papíru, abych mohl Lauře napsat vzkaz...
Položil jsem ho na stůl a doufal, že si ho přečte. Vzal jsem si kabát do ruky a pomalu za sebou zabouchl. Do mého pokoje to byly asi jen pouhé dva metry. Už jsem chtěl odemykat, ale v tom na mě někdo zavolal...
,,Michaele, odkud pak to jdeš?" ptal se oplzle Samuel...
,,Ty už jsi vzhůru? Po té noci plné alkoholu?" opáčil jsem...
,,No, teď jdu teprve spát, takže dobrou." motal se...
,,Tak to je hezký! Prosimtě, dej mi vědět, až se dostatečně pobavíš, abychom odsud už mohli odjet! Díky!" zabručel jsem...
,,Dobrou!" zavolal a dál neodpovídal...
Byl jsem na něj naštvaný, takhle to je totiž vždycky! Odemkl jsem svůj pokoj a vkročil. Připadal mi, tak nějak prázdný. Bez Laury.
Posadil jsem se do křesla a přemýšlel. Uvědomil jsem si, že jsem udělal velkou chybu. Neměl jsem jí lhát. Neměl jsem jí navykládat, jaký jsem doktůrek. Teď si o mně myslí, jakou užitečnou práci to mám. Jsem lhář! Ale copak jsem ji mohl říct pravdu? Vy byste jí to snad řekli?
Zpytoval jsem své svědomí tak dlouho, že jsem úplně zapomněl, co jsem měl v plánu. Měl jsem se přece sejít s Laurou. Napsal jsem jí to na vzkaz!
Rychle jsem na sebe hodil jiné černé kalhoty a modrou košili a chvátal do jídelny. Posadil jsem se k jednomu stolku a čekal.
Měla malé zpoždění - asi se vzbudila nedávno. Zastavila se před stolky a rozhlížela se. Když mě uviděla, na tváři se jí opět objevil ten krásný úsměv...
,,Dobré ráno." pozdravil jsem...
,,Dobré. Tak jak ses vyspal?" zkousla si ret...
,,Trochu neklidně, " odkašlal jsem si ,, a ty? Krasavice?" pohleděl jsem jí do očí...
,,Též," mrkla na mě ,,takže, dáme si něco k snídani?"
,,No, proto jsme přece tady ne?" zazubil jsem se...
,,Jistě."
,,Lauro, já, musím ti něco říct..." chtěl jsem jí říct pravdu...
,,Poslouchám tě." zavřela jídelní lístek a soustředěně se na mě podívala...
,,Chci ti to říct už delší dobu..." pokračoval jsem...
,,Michaele, tak mluv, děsíš mě." chytla mě za ruku...
,,Víš, já nejsem-"
,,Budete si přát?" vyrušil nás číšník...
,,Eh...e...no, co si dáš, Lauro? Já jen kávu, díky."
,,Přineste mi, prosím, ten koláč a kávu, děkuji."
,,Dobře, hned jsem tu."
,,No, tak, co jsi mi to chtěl říct?"
,,Ehm, víš, asi dneska už odsud odjíždíme." vypadlo ze mě...
,,No, dobře ale, to je to, co jsi mi chtěl tolik říct?" povytáhla obočí...
,,No," začal jsem, ale přišel číšník se snídaní ,,jo, je to to, co jsem ti chtěl říct."
,,Tak, tady to máte! Přeji dobrou chuť!"
,,Tak fajn, ale v tom případě nechápu tvůj ostych a strach, když jsi mi to říkal." řekla a pustila se do koláče...
,,V podstatě jsem tichý člověk." vysvětlil jsem...
,,No, včera v noci jsi tak nevypadal." podotkla se smíchem...
,,Ehm, tak to byla tak trochu jiná situace, ne?" zčervenal jsem...
,,No, hlavně když jsi mi jak zvíře trhal silonky." zasmála se...
,,Hele, ty taky nejsi úplně bez viny! Nebo si už nevzpomínáš na mojí košili?" smál jsem se a vzápětí ucítil, jak se na nás otočily snad všechny stolky v jídelně...

11. Mise tabák IV. - Je to snad pravda?

16. dubna 2010 v 15:15 I am gentleman
Doporučuji před začátkem čtení spustit...


Její hbité, zkoumavé prsty si našly místo u límce mé košle, který chytla a dotáhla mě za něj ke zdi. Knoflík po knoflíku mi začala košili rozepínat a odhalovat mě. Usoudil jsem, že v téhle situaci mám na sobě to sako uplně zbytečně, a tak jsem ho sundal a odhodil na zem. Oběma rukama mi zajela pod košili, až mi z toho naskočila husí kůže. Vzal jsem ji za ramena a přitlačil ke zdi. Z jejich hebkých rtů jsem se přesunul níž, na krk. Vydechla vzrušením. Zajela mi rukou do vlasů a přesunula mě ke svým rtům, které mě vřele přivítaly. Měla na sobě červenou košili s černou sukní. Ta košile jí opravdu moc slušela, ale i přes to jsem jí začal rozepínat, a poté odhodil na zem. Teprve teď jsem viděl, jakou má perfektní postavu. Rukama mě obmotala kolem pasu a přitáhla k sobě. Najednou se v ní probudilo ještě větší zvíře než předtím a tu košili ze mě nemilosrdně strhla. Uslyšel jsem zvuk trhající se látky, a tak jsem se ohlédl po košili. Když jsem uviděl ten natrhlý rukáv, uslyšel jsem jen ,,Promiň, koupím ti novou." Košile mi ale v tuhle chvíli byla uplně volná, a tak jsem si jí dál už nevšímal. Přesunul jsem se zpět do oblasti krku a poté i níž. Laura z toho byla tak unešená, že se snažila rozepnout mi kalhoty. To jí ale moc nešlo, a tak jsem se musel aspoň trochu zasmát. Hned na to se jí to ale povedlo. Rozepla mi pásek a poté i to ostatní. A protože jsem v poslední době posiloval břicho a zhubl, kalhoty mi rázem spadly na zem. Což Lauru potěšilo, a tak se na mě vítězně podívala. Abych jí to aspoň trochu oplatil, objal jsem ji a zezadu ji rozepl podprsenku. A tím jsem neskončil. Měla na sobě ještě tu černou sukni, která byla ale rázem někde mimo ni. Myslel jsem, že všechny velké překážky jsou už pryč, ale byla to chyba! Po důkladném přezkoumání jejich krásných stehen jsem objevil ještě silonky. Už se mi u toho ale nechtělo stát, proto jsem si Lauru vyhoupl do náruče a odnesl k posteli, kam jsem ji i položil. Neměl jsem trpělivost je opatrně stahovat, a tak jsem ji oběma rukama chytil v místě, kde Lauře obepínaly pas a divoce roztrhl. Položil jsem se na ni a zašeptal jí do ucha ,,Promiň, koupím ti nové." Oba jsme se tomu zasmáli a pak se začali znovu vášnivě líbat. Netrvalo dlouho a naše poslední zbytky oblečení byly pryč. Pak teprve propukla pravá vášeň. Naše těla se k sobě nepřetržitě tiskla a já do ní pronikl. V ten samý okamžik mi do ucha zasténala mé jméno. Naše těla, která byla teď už spojena v jedno, se neustále kymácela sem a tam, až nakonec našla to správné tempo. Postupem času se zrychlovalo, až se nakonec naše těla zhroutila pod sílou společného orgasmu. Celí zadýchaní jsme si vychutnávali tu slast, která nám proudila v tělech. Ještě naposledy jsem jí políbil, a pak se překulil vedle ní na postel. S rukou pod hlavou jsem se vydýchával. Vyškrábal jsem se na polštář a Laura hned po mně. Hlavu si položila ke mě na hruď a spokojeně oddychovala...
,,Michaele..."
,,Ano?"
,,Bylo to krásné..."
,,Ale neměli jsme žádnou ochranu." uvědomil jsem si následky...
,,Beru antikoncepci." uklidnila mě...
,,To je dobře. Uplně jsem na to zapomněl. Vůbec jsem si neuvědomil, co by se mohlo stát."
,,No, je docela divný, že bych měla dítě s mužem, kterého ani pořádně neznám." zasmála se a zhluboka se mi zadívala do očí...
,,Ehm?" povytáhl jsem s úsměvem obočí...
,,No to víš. Jmenuješ se Michael a jsi doktor. Ale co když to neni pravda? Třeba jsi nějaký lupič  nebo násilník a já ti takhle snadno podlehla!" zasmála se a mně trochu zmrzl výraz ,,Copak? Je to snad pravda?" podívala se na mě trochu podezřele...
,,Ne. Jak tě tohle jenom mohlo napadnout. Jsem doktor a žádný násilník!"
,,To jsem ráda, opravdu jsi mě uklidnil. Už jsem si začínala myslet, že něco z toho cos mi řekl není pravda..."

10. Mise tabák III. - Mohl bys špatně skončit!

13. dubna 2010 v 18:42 I am gentleman
Byla tam! Poznal jsem ji podle hlasu, kterým se mnou mluvila předtím v baru. Říkala, že je zpěvačkou, ale já ji v akci ještě neviděl. A o to víc jsem si to užíval. Hlas měla silný a krásný. Pořád jsem ji musel sledovat. Samuel nejdřív nechápal, kam pořád tak koukám, ale když se tím směrem podíval, všechno mu došlo. Sledoval jsem, jak ladně vlní boky a opravdu si to užívá. A pak mě zahlédla! Asi jí to trochu zaskočilo, protože ze mě do konce písničky nespustila oči a já z ní také ne. Na konci písničky mi věnovala krásný andělský úsměv. Málem jsem z toho roztál. Vypadalo to, že její vystoupení touhle písní končí, a tak jsem se zvedl, že za ní přijdu do zákulisí, jestli mě tam ovšem pustí...
,,Hele, jdu si něco zařídit, počkej tu!" zvedl jsem se s pohledem na Lauře...
,,Je mi to jasný. Tak běž ty Romeo!" zasmál se...
Už jsem mu neodpovídal a rozběhl se mezi stolky do zákulisí. Vůbec jsem nevěděl, kudy bych tam šel, ale nakonec jsem přeběhl ke dveřím, u kterých stál muž, asi bodyguard...
,,Copak chlapíku? Kam si myslíš, že jdeš?" oslovil mě...
,,Počkám tu na jednu vaší svěřenkyni. Na Lauru."
,,Vy se znáte?"
,,Ano, bydlí stejně jako já v DownTownu."
,,Tak to vás můžu pustit dál."
,,Ne děkuji. Určitě se převléká, nebo tak něc-"
,,No právě! Copak si jí nechceš očíhnout?"
,,Prosím? Ne, já...počkám tady." mrkl jsem na něj...
,,Tak jak chceš." usmál se...
Ten chlap mi nebyl nějak extra příjemnej, a tak jsem tam tak stál, opřený o zeď a čekal. Asi za 10 minut byly slyšet za dveřmi hlasy. Zpozornil jsem a koukl jsem na dveře. Zanedlouho z nich vyšla Laura. Byla tak krásná, až jsem z ní oněměl...
,,Michaele?" oslovila mě a usmála se...
,,Rád tě vidím Lauro." vypadlo ze mě...
,,Já též."
,,Tady to vypadá na románek!" poznamenal bodyguard a hluboce se zasmál...
,,Správně! A vám do toho nic není!" opáčil jsem...
,,Hele kamaráde, nebuť drzej, nebo ti rozbiju ciferník!"
,,Ale no tak, pánové! Uklidněte se oba!" stoupla si mezi nás Laura...
,,Tak pojď svalovče! Jen my dva!" křikl jsem směrem k němu...
,,Michaele, " otočila se ke mně ,,nech to být. Pojď, půjdeme." podívala se mi zpříma do očí a chystala se k odchodu...
,,Co je frajírku. Radši sis to rozmyslel?" řekl bodyguard...
,,Bejt tebou, " otočil jsem se k němu, odhrnul sako a ukázal na zbraň za opaskem ,,bych si dával pozor sám na sebe. Mohl bys špatně skončit!" dal jsem sako zase zpátky a tázavě se na něj podíval...
,,Jo, myslím, že jsme si rozuměli." odpověděl s respektem v očích...
,,To je dobře." řekl jsem, teď už vážně a odcházel s Laurou směrem k baru...
,,Michaele, nezlob se, ale radši bych si šla už lehnout." zastavila mě...
,,Jo, chápu, cesta sem neni zrovna blízko."
,,Ale mohl bys mi na pokoji dělat společnost."
,,Jestli chceš?" zvedl jsem obočí...
,,Ano, chci..." svůdně se na mě podívala a já nemohl odmítnout. Jen očkem jsem nakoukl k baru a viděl, jak si Samuel našel nové přátele a popíjí s nimi. A tak jsem šel s Laurou nahoru. Ani jsem netušil, že je o dva pokoje ode mě. Odemkla a pozvala mě dál. Vstoupil jsem a odložil si. Když jsem se otočil, viděl jsem, jak zamyká. Přišla ke mně a obtočila mi ruce kolem krku. Naše rty se začaly přibližovat a napětí stoupalo. Když neměla podpatky, byla asi o hlavu menší, a tak jsem se k ní naklonil. Najednou mě ovanula sladká vůně. Přiblížil jsem se blíž a políbil ji. Přitáhla si mě a náš polibek prohloubila. Ruce mi z jejích zad sjely níž a to jí ještě více rozpálilo. Netrvalo dlouho a její ruce začaly mé tělo zkoumat také...

9. Mise tabák II. - V akci

7. dubna 2010 v 14:55 I am gentleman
Asi mě musel uspat ten motor, protože hned jak přestal drnčet, jsem se vzbudil. Zastavili jsme na malém, travnatém plácku mezi lesy. Bylo tam zaparkované nějaké bílé, na pohled velmi drahé, auto a malé nákladní s krabicemi v zadní části.
Správně jsem usoudil, že ta dodávka je tam pro nás. Samuel na nic nečekal. Vystoupil z auta a šel k těm lidem. Řekl jsem si, že mě k ničemu nepotřebují, a tak se mi víčka začala opět nemilosrdně zavírat a já propadal do hlubin snů. Zanedlouho někdo zaklepal na okýnko vedle mě a já se příšerně lekl. Můj první pohled padl na bílé auto, které právě odjíždělo.
,,No Michaele, ty jsi zase usnul! Ta ti asi včera dala pořádně zabrat!" nahlas se zasmál...
,,Moment, kdo mi měl co dát?" nechápal jsem...
,,No ta coura včera! Ta, co jsem ti objednal. Po hotelu se říká, že je to pěkná divoška!" smál se dál...
,,Jo, ta! Jsem ji poslal pryč." řekl jsem v klidu...
,,Zbláznil ses? Takovejch peněz mě stála!"
,,To je možný no."
,,No to je tutový Michaele! Ty jsi se musel dočista zbláznit ne! Takovou kočku poslat pryč!" rydnul vzteky...
,,Já ti to klidně zaplatim, abys neřekl. Ale nemysli si, že mě nic nestála! Já jí musel dát peníze, aby odešla!"
,,Teda, to je vydřiduška! Hele a proč jsi jí vlastně poslal pryč? Neřikej, že v tom má prsty ta tvoje pop star z baru?"
,,Divil by ses, ale má. Přeskočila mezi námi jiskra." říkal jsem s úsměvem...
,,Ale to mi neřikej! Ty ses zabouchl jo? Michaele, vždyť dnešní láska neni nic jinýho než sex. Tak mi  tohle nenamlouvej!"
,,Možná u tebe!" urazil jsem se trochu a složil ruce na hrudi...
,,Tak dobře, promiň." omluvil se ,,Ale teď potřebuju, aby ses přesunul do tý dodávky a jel za mnou do hotelu."
,,Tak dobře, jdu na to." zvedl jsem se a šel k dodávce...
,,Jo a Michaele! Vynech prosím teď tu hru na Šípkovou Růženku, OK?" zasmál se...
Zasmál jsem se také a nastoupil. Ještě, že ta cesta do hotelu trvala necelou hodinu. Možná si teď budete klepat na čelo a říkat si, ten není normální! Ale abych řekl pravdu, jsem docela unavený. Sice jsem vydatně spal celou noc a před chvílí ještě pár minut v autě, ale nejradši bych ještě pokračoval.
Když jsme dorazili do hotelu, zaplatili jsme si zabezpečenou garáž, aby nám tabák nikdo nevyfoukl. To by se Victorovi asi moc nezamlouvalo. Jen co jsme všechno vyřídili, vrátili jsme se zpět na pokoje. Pokoj byl na pohled uklizenější než předtím, třejmě tu byla uklízečka, která se o to postarala.
Jako obvykle jsem pověsil kabát s kloboukem na věšák a usadil se do křesla. Přemýšlel jsem nad situacemi dnešního dne a pak si uvědomil, že jsem to bílé auta z dneška už někde viděl. A tím nemyslím, že někde ve výloze k prodeji. Někdo ho měl. Ale kdo?...
Z mého usilovného přemýšlení mě vytrhlo naléhavé, nebo přímo až burácející, klepání na dveře. Zvedl jsem se z křesla a šel ke dveřím...
,,Michaele, obleč se, jdem do baru!"
,,Samuele, proč proboha? Mně se nějak moc nechce. Nemůžem to odložit na zítra?"
,,Ale zítra přece jedem domů?" nechápal...
,,No právě. Mně se tam nechce." trval jsem na svém...
,,Ale no tak! Užijem si to! Tak vylez už z tý tvý skrýše! Jde se užívat života!" naléhal...
,,No tak dobře, ale budeš se krotit!" dal jsem mu podmínku, kterou přijal. Hodil jsem na sebe něco slušnějšího a vyrazili jsme o poschodí níž, do hotelového baru. Usadili jsme se k jednomu malému stolku, daleko od pódia a objednali si pití. Já víno a Samuel pivo. Pak se ale stalo něco a když jsem se otočil, nevěřil jsem vlastním očím...

8. Mise tabák I. - Dvě nabídky

3. dubna 2010 v 12:03 I am gentleman
Cesta byla tak dlouhá, že už jsem myslel, že se nudou ukoušu. Čas byl jak zmrazený. Celou cestu za dodávkou tabáku nás doprovázelo rádio. Dvakrát jsme se vystřídali u řízení, abychom nezpůsobili nějakou dopravní nehodu. Když jsme byli na místě, hned jsme zamířili hotelu, abychom se mohli konečně v klidu vyspat. Hotel byl plný krásných, mladých dam. Brzy jsem ale pochopil, že to nejsou hosti hotelu, nýbrž zaměstnankyně. A to né leda jaké! Žádné kuchařky, číšnice nebo uklízečky. Možná už vás teď napadlo, co ty mladé ženy dělají. Mě to došlo právě, když si jedna z nich sedla jednomu hostovi do klína. Jen jsem doufal, aby se i na mě nějaká z nich nenalepila. Ne, že by mi to nějak vadilo. Ženy miluji, ale teď už jsem si svůj objekt vyhlédl. Asi jsem to zakřikl, protože hned jak jsem si to sám pro sebe řekl, se ke mě jedna z nich přichomýtla...
,,Ahoj krasavče, jsi tu sám?" svůdně se na mě podívala...
,,Dobrý den slečno. Musím vás zklamat, sice jsem tu sám, ale mám přítelkyni." snažil jsem se ji odehnat...
,,Neboj koloušku, ta se o tom nedozví." zkoušela to dál...
,,Pochybuji, dorazí už za hodinu a pak tu celý pobyt bude trávit se mnou."
,,Takového času ještě máme a ty toho, cukroušku,  nechceš využít?" zamračila se...
,,Slečno, byl bych vám vděčný, kdyby jste si šla svou vlastní cestou." přitvrdil jsem...
,,A co to se mnou jen zkusit?" nevěděl jsem, jak dlouho to ještě vydržím. Upřímně, mě to docela obtěžovalo. Možná, že kdybych nedávno nepotkal Lauru, skončila by mi nakonec v náruči. Ale kdybych to teď dopustil, cítil bych se před ní provinile i přes to, že spolu nic nemáme. Nevím, asi jsem se zamiloval...
,,Ne děkuji slečno a říkám to naposledy. Nic od vás nechci a doufám, že mé přání respektujete. Na te, tady máte asi přibližně tolik, kolik by vám váš zákazník měl dát. Máte aspoň tu výhodu, že za to nic nechci. A teď už mě prosím nechte jít." ukončil jsem náš rozhovor...
,,Tak, jak chcete, ale kdybyste si to rozmyslel, jsem tu pro vás." vyslechl jsem její poslední větu, sundal klobouk a lechce se poklonil a šel. Došel jsem si na recepci pro klíč a pádil do svého pokoje. Jen co jsem otevřel dveře, spatřil jsem na gauči polonahou ženu...
,,O můj bože, omlouvám se, asi mi dali špatný klíč." řekl jsem rychle a zakryl si oči...
,,Ne, dali vám správný klíč. Já jsem , povzbuzení ´ od Samuela."
,,Proboha ne, to se mi snad zdá. Dneska jste už druhá! Prosím, jděte! Tady máte peníze a jděte. Nechci s vámi nic mít, jsem zamilovaný a nestojím o vás!" řekl jsem a ukázal ke dveřím...
,,Tak dobře, nezlobte se. Už jdu." odešla a zabouchla za sebou...
Teda, to je dneska den! Říkal jsem si sám pro sebe. Dneska dvě děvky, co mě čeká zítra? Doufám, že se ten počet znásobí a já asi zkrachuju! Zalehl jsem do postele a ještě dlouhou dobu přemýšlel. Netrvalo ale dlouho a z usilovného přemýšlení jsem usl...
Ráno mě vzbudio klepání na dveře. Moc se mi zrovna vstávat nechtělo, ale ten dotyčný si byl na 100% jistý, že v tom pokoji jsem. Šel jsem tedy otevřít a můj úsudek se potvrdil. Za dveřmi stál Samuel. Řekl mi, ať se připravím, že za hodinu vyjíždíme pro zásilku a pak odešel. Rychle jsem skočil do sprchy, oblékl se a šel na snídani. Jen co jsem dosnídal, přišel ho hotelové jídelny a mohli jsme vyrazit...
Po cestě k autu jsme nepotkali ani jednu lehkou ženu, a tak jsem usoudil, že asi ještě dospávají u svých kumpánů. Nasedli jsme a vyrazili. Auto se s neskutečným kraválem rozjelo a já měl najednou pocit, že nás musí slyšet lidé i 5 km daleko. Cestu tam jsem využil ke krátkému spánku, takže jsem ani nevěděl, kudy jsme jeli...

7. Zpátky do roboty

1. dubna 2010 v 15:09 I am gentleman
,,Tak co, půjdeš dál?"
,,No, víš...já...ehm...už budu muset jít." vymluvil jsem se...
,,Ale, proč tak brzo? Vždyť jsi tu jen chvíli. A ještě k tomu za dveřmi!" divila se...
,,No, víš, vzpomněl jsem si že-"
,,Michaele, to je můj bratr Diego." napadlo jí a mě se ulevilo...
,,Oh, těší mě, jsem Michael." roztáhl se mi doširoka úsměv...
,,Diego, taky mě těší. Mimochodem, ještě pořád se vám chce odejít?" zasmál se...
,,No, popravdě, myslel jsem, že jste pár." úplně jsem cítil jak mi rudnou tváře...
,,Takže teď už dál půjdete?" mrkl na mě...
,,No, vlastně nemůžu. Musím si něco zařídit. Takže, možná někdy jindy." usmál jsem se...
,,Stavte se, jsme doma pořád."
,,Určitě toho využiju." rozloučil jsem se a sešel schody. Hned když jsem slyšel, jak se zabouchly jejich dveře, poskočil jsem radostí. Ach bože, byl jsem tak šťastný.
Jdu teď domů. Je sice teprve odpoledne, ale oslavit to musím. Já věděl, že se mi ta lahvinka červeného bude brzy hodit. Už se těším, až si ji otevřu...
Právě sedím v křesle a usrkávám ze sklenky. Do mého ztlumeného gramofonu se ozývaly kapky deště, které právě dopadaly na venkovní parapet. Přešel jsem k oknu a díval se z něj. Promočené silnice osvětloval jen slabý svit měsíce. Bylo teprve 6 hodin večer, ale venku se rozprostírala černočerná tma. Pozoroval jsem tu tmavou spleť barev a při tom si vzpomněl na včerejší noc a také na první setkání s Laurou. Bože, ona je tak kouzelná. Musím na ni myslet dnem i nocí...
,,Crrrrrrrr..."  skoro jsem vyskočil z postele, když ten telefon začal zvonit. Rozespale jsem se k němu dopotácel a zvedl ho. Byl to Victor. Prý dostal skvělou nabídku, kterou nemohl odmítnout. Jde o dodávku plnou, jak Victor říká, skvělého tabáku. Nejsem kuřák, a proto to nemohu posoudit, ale je to moje práce. Měli bychom pro ni jet už dnes. Bohužel to neni příliš blízko, a tak cesta potrvá ještě nejmíň další den. Nejsem z toho zrovna nadšený, a proto doufám, že se nám pak Victor náležitě odmění. Už třeba kvůli tomu, že nejmíň čtvrtinu toho tabáku sám vykouří. No nic, nezbývá mi teď nic jiného, než si jít sbalit pár věcí a připravit se na cestu. Pojedu tam se Samuelem a doufám, že to nedopadne jako posledně. Opravdu bych ho nechtěl tahat, skoro v bezvědomí, z nějaké hospody...
Tak a mám sbaleno. Vypravím se teď za Samuelem, abychom mohli co nejdříve vyrazit a být zase co nejdřív zpátky. Samuel bydlí jen asi dvě ulice ode mě, takže je to opravdu kousek. Už když jsem zahybal do jeho ulice, viděl jsem ho stát s malým kufříkem před domem. Došel jsem k němu a pozdravil...
,,Ahoj!"
,,Dobré ráno, právě jsem pro tebe chtěl jet, ale ušetřil jsi mi benzín. Tak nasedni, pojedem!"
,,Jak dlouho tam ta cesta asi bude trvat?"
,,Netuším. Nikdy jsem tam nebyl, ale šéf říkal, že cesta tam trvá asi den, takže nám na tři dny rezervoval pokoje v hotelu."
,,NO, to je výborný teda. Jenom doufám, že tam trefíš?"
,,Jasně šéfe!" odsouhlasil mi a nastartoval. Po krátkém, ale velmi slyšitelném rachotu, jsme se vydali vstříc novým zážitkům...

Moje videa pro něj

1. dubna 2010 v 13:37 Michael
Tohle je moje první video...



A druhé, vzpomínkové...