Srpen 2010

17. Záchrana

29. srpna 2010 v 15:26 I am gentleman
,,Chlapi, on se dusí!"
,,Ty debile, měl jsi ho zmrzačit, né zabít!"
,,Nemůžu přece za to, že šňupal ten prach ze země!" bavili se o mně a já se snažil uvolnit plíce.
Nakonec se mi to podařilo a opět jsem začal dýchat. Všimli si toho a jejich řeči ustaly.
Jenže když si všimli toho, že už normálně dýchám, začal do mě opět jeden z nich mlátit. Teď
už nemlátil jen do zad, ale do všeho. Ležel jsem na břiše se zavřenýma očima a trpěl krutou
bolestí. Začal mi bouchat do nohou, které jsem po nějaké době úplně přestal cítit. A postupoval
zpět k zádům. Všechno mě bolelo a nemyslel jsem na nic jiného, než kdy už tohle přestane?
Poslední ránu mi věnoval zpátky do nohou a odešel. Bezvládně jsem tam ležel na zemi a doufal,
že už mě nechají na pokoji. Po nějaké době, kterou jsem strávil v bezvědomí, mě probraly jejich
hlasy. Cítil jsem jak mě zvedají dva z nich. Každý mě chytil pod páždím a já se snažil udržet na
nohách. Otevřel jsem oči a spatřil toho samého chlapa, co na mě šel s baseballkou...
,,No snad sis nemyslel, že to bylo všechno!?" zakřenil se a dal mi ránu pěstí do břicha. Podlomily se mi nohy a ti chlapi se se mnou prohli až k zemi. Znovu mě zvedli, teď už bez mé pomoci a dostal jsem další rány do břicha. Bolelo mě celé tělo a nemohl jsem s tím naprosto nic dělat. Měli převahu. Nakonec mi ten chlap zvedl hlavu. Otevřel jsem oči...
,,Tak co, jak ti je? Asi blbě co?" začal se smát a s ním i ti dva ,,Pro dnešek s tebou končíme, ale nemysli si... tohle neskončí. Jo a ještě něco!" zpozorněl jsem a uviděl pěst, která šla hned naproti mému obličeji. Ta rána byla tak velká, že jsem cítil, jak mi praskl ret. Ti dva mě pustili a já se skácel na zem. Z té neúprostné bolesti se mi začaly klížit oči...
,,Michaele... Michaele! Co se ti proboha stalo?" rozpoznal jsem Samův hlas...
,,Same, pomoz mi... prosím..." řekl jsem jediná slova, na které jsem se zmohl a omdlel bolestí...
Probudil jsem se u sebe doma. Na rtu jsem ucítil náplast, takže mě Sam odtáhl až domů a postaral se o mě. Po chvilce jsem znovu začal cítit pohmožděniny z té rvačky. Celé tělo mě bolelo a nohy jsem vůbec necítil. Co když budu ochrnutý, problesklo mi hlavou. Právě přišel Samuel...
,,Tak jak se cítíš?" zeptal se...
,,Je mi hrozně..." řekl jsem ospale...
,,A co se vůbec stalo?"
,,Když jsme přijeli, šel jsem domů a pak za Victorem. Řekl jsem mu o tom, že nám někdo skoro ukradl dodávku a tak. Zlobil se, ale neobviňuje nás z toho. Všechno jsem mu vysvětlil a pak šel zpátky domů. V jedné uličce jsem narazil na bandu chlápků a jednoho z nich poznal. Byl to ten zloděj, co nám ukradl dodávku. Zřejmě si zjistil kudy chodím domů a řekl si, že mě překvapí. Zmlátili mě jako psa a já upadl do bezvědomí. Pak si mě našel ty."
,,Bože Michaele... tak... teď nebudeš dělat nic jinýho než ležet. O všechno se postarám a ty budeš odpočívat. Každý den se sem budu chodit a starat se o tebe."
,,Ale to ne, to nechci..."
,,Tak sem mám poslat Lauru?!"
,,Tak to ani nezkoušej! Laura se o tom nesmí dozvědět!"
,,Proč ne? Určitě by se o tebe s péčí starala. Řekneš jí co se stalo a pochopí to."
,,Ona neví o tom, čím se živím. Nechci jí to prozatím říkat."
,,Cože? Tak ona neví, že seš gangster!!? A kdy se jí to hodláš zdělit?"
,,Zatím nevím a nestarej se o to. Je to můj problém, né tvůj."
,,No tak dobře. Tak si odpočiň. Mám něco na práci, takže půjdu domů a jestli budeš něco potřebovat, zavolej mi. Zatím ahoj."
,,Ahoj..." rozloučil jsem se a když jsem slyšel, jak Samuel zabouchl dveře, zvedl jsem se a šel zamknout. Nechtěl jsem nic riskovat. Jestli si ti chlapíci zjistili, kde bydlím a budou se chystat mě přepadnout, chci být připravený. Tím, že jsem šel zamknout jsem se aspoň utvrdil v tom, že jsem neochrnul...

Moje kresba

23. srpna 2010 v 17:20 Michael


                                                                                                                                                

 Tohle jsem kreslila včera. Tak snad se vám to bude líbit... :-)

16. Návrat do Downtownu

19. srpna 2010 v 14:51 I am gentleman
Probudil jsem se a zjistil, že jsem celou cestu do Downtownu prospal. Když jsem se koukl na Sama, měl zarudlé oči a ospalý výraz...                                                                                                  
,,Same, proč jsi mě nevzbudil, abychom se vyměnili?"                                             
,,No, víš, tak spokojeně jsi spal... nechtěl jsem tě budit."     
,,No to je od tebe hezký, ale co kdybys usnul a způsobil nějakou dopravní nehodu?" vyčetl jsem mu...                                                                                                                                                                   
,,Je to v pohodě, nestrachuj se." řekl mi s ledovým klidem...
,,Ale mohlo se něco stát!" vyjel jsem ,,Příště mě vzbuď!" ukončil jsem tímto debatu a my dojeli před můj dům. Rozloučil jsem se a vystoupil z auta. Byl jsem z něj celý rozlámaný a to jsem jen spal, co teprve Sam! Odemkl jsem svůj byt, který zel prázdnotou. Rozhodl jsem se, že se naložím do vany, abych si odpočinul. Byl to opravdu dobrý nápad. Skvěle jsem se odreagoval. Ještě jsem se oholil a vyrazil za Victorem, abych mu zdělil zprávy z naší akce. Vůbec jsem nevěděl, jak bude reagovat, až mu povím, že nám chtěl někdo ukrást dodávku...
,,Cože? To si ze mě děláš srandu Mikeu!" rozčílil se...                          
,,Ale nebojte Pane, dodávka je na správném místě. Museli jsme obětovat naše auto, ale dodávku máme, nebojte se." uklidnil jsem ho...                                                                                       
,,To je ale jedno Mikeu! To auto nepostrádám, ale vadí mi, že máme nepřítele, o kterém nic nevím..." zamyslel se...
,,No mě také zrovna nenapadá, kdo to mohl být, ale... zjistím to!"                                        
,,Musíme na to přijít. Tenhle zrádný nepřítel by nás mohl totálně potopit. Okradl by nás o vše, co si nasmlouváme, úplně bychom ztratili kontrolu nad městem! Už nikdo by z nás neměl respekt a to nesmím dovolit!"                                                                                                                       
,,Ano, to je zřejmé. Půjdu teď domů, jestli mě už nepotřebujete?"                                               
,,Ne, už nic nepotřebuji Mikeu. Jsem rád, že jsi mi přišel zdělit ty informace, už můžeš jít domů. Naschledanou..."                                                                                                                                
,,Mějte se, naschle..."                                                                                    
Procházel jsem právě malou uličkou, ve které bylo až moc podezřelé ticho. Kdybych tušil, co se mi za okamžik stane, touto cestou bych se nikdy nevydal...
,,Nazdar chlapečku..." oslovil mě muž, který vyšel za rohem...
,,Přejete si?" oslovil jsem ho nepříjemným tónem a tím nejtvrdším výrazem tváře, jaký jsem jen dokázal...                                                                                                                                                             
,,Co že tak sám?... opět...." zašklebil se a já rozpoznal tvář zloděje z minulé noci. Rychle jsem sáhl pod sako pro zbraň ,,Ale no tak no tak! Koukej to radši schovat, nebo teď ty skončíš s dírou v noze." pohrozil mi s pistolí v ruce...                                                                                                   
,,Co ode mě vlastně chcete?!" křikl jsem s plamínky v očích...                                            
,,Co chci? Tak především to, aby sis také něco vytrpěl...hoši!!!" zvolal a za rohem se objevili tři chlápci ,,Je jen váš..." řekl jim se smíchem a pobaveným pohledem na mě...                              
,,Tak se ukaž fešáku!" křikl na mì jeden z těch chlápků...                                                        
,,A ani se neopovažuj vyndat zbraň, mám tě na mušce!" poznamenal muž ze včerejška...
Zhluboka jsem dýchal. Srdce mi tlouklo tak, že jsem myslel, že mi snad vyskočí z těla. Čekal jsem na místě a koukal se, jak se ke mně ti tři burani blíží s baseballovýma pálkama v ruce. Snažil jsem se zůstat v klidu, i když jsem věděl, že tohle prostě nezvládnu, ale nechtěl jsem se vzdát bez boje.                                                                                                                                                          
Dva z nich se zastavili a třetí pokračoval ke mně. Nahlas se zasmál a napřáhl svou baseballku, aby mě uhodil. Uhl jsem a to ho ještě více rozhněvalo. Začal okolo sebe bezvládně švihat pálkou a já jen uhybal. Na chvíli zastavil, změřil si mě pohledem a podíval se dolů. Následovala to ostrá rána pálkou do mého kolena. Zaúpěl jsem bolestí a skácel se na zem. Zabořil jsem se čelem do písku a modlil se, aby se stal zázrak. Ten chlapík se tomu jen zasmál a začal mě mlátit do zad, což ho zřejmě uspokojovalo. Při jedné z ran mi vyrazil dech. Vůbec se mi nedařilo nadechnout se. Do úst se mi dostal písek a prach ze země a já se začal dusit. Bolestně jsem se postavil na čtyři a snažil se to vykašlat a popadnout dech. Rány na chvíli ustaly...