Prosinec 2010

19. Přepadení

30. prosince 2010 v 22:21 I am gentleman
Musím uznat, že jsem si oddychl.Byl jsem už tak v klidu, že jsem se rozhodl vydat na nákup. Přece jenom už ta lednice není tak plná, pomyslel jsem si. Lehce jsem se ošatil a vydal ven.
Jen co jsem došel na nástupiště, přijela nadzemka, a tak jsem mohl hned nastoupit. Sedl jsem si až na předposlední sedadlo a my se rozjeli. Cesta do centra trvá přes půl hodiny, a proto se mi brzy začaly klížit oči. Musel jsem usnout, protože mě vzbudil až hlas jedné stařenky...
,,Mladý pane, je vedle vás volno?"
,,Ale jistě, posadtě se!" odpověděl jsem a odsunul se víc k oknu. Okamžitě, jak si stařenka přisedla, jsem ucítil silný závan mýdla, kterým jsou občas staří lidé cítit. Hned se mi vybavila moje babička a dětství. Přesně na tohle si pamatuji, když jsem u ní trávil léta...
Mé vzpomínky mě odplavily až do říše snů a já opět usnul. Vzbudil jsem se až tehdy, kdy začal být v tramvaji až moc velký rachot. Otevřel jsem oči a viděl, že se za mě a stařenku posadila nějaká banda chuligánů. Znejistěl jsem a oči už proto raději nezavíral. Blížil jsem se už k cíli a měl za chvíli vystupovat. Jen jsem se ohlédl z okna a přes hlavu mi najednou někdo hodil úzký provaz a začal mě škrtit. Ruce se mi hned vymrštily směrem ke krku a zachytily provaz, který už byl teď dost utažený, a tak jsem ho povolil už jen málo. Žena vedle mě si toho všimla, zděšeně se na mě podívala a pak se rychle sebrala a vystoupila z tramvaje. Asi si myslela, že jsem taky nějaký chuligán, jako ti za mnou, a tak radši zmizela. Tím mi ale moc nepomohla.
Provaz se ještě víc utáhl a já skoro přestal dýchat. Z ničeho nic se jeden z nich sebral a posadil se ke mně na sedačku. Pootočil jsem hlavu a prohlížel si ho. Toho muže jsem neznal, tak co po mně chce? Přisunul se ke mně blíž a spustil...
,,Nazdar Michaele... vím, že teď mi asi moc neodpovíš, ale... přišli jsme tě varovat. Nestrkej laskavě nos do našich záležitostí! Naši parťáci tě asi tak před třemi týdny zmlátili a to dost krutě. Ty jsi je ale udal a teď jsou kvůli tobě ve vazbě a možná půjdou i sedět!" pokoušel jsem se něco říct, ale už mi nestačil dech a tak jsem jen na prázdno otevíral pusu. ,,Hej Waltere, povol mu to trochu, mladej pán nám chce asi něco říct!" provaz se trochu povolil a já se nahltal čerstvého kyslíku. Když jsem trochu nabral dech, řekl jsem jen...
,,Já je neprásknul, opravdu ne!" hned na to se provaz opět vrátil na staré místo...
,,Tak tohle mi nevyprávěj. Přepadli tebe a dalších pár stařenek, které sotva dojdou do obchodu. Nemyslím si, že ty by zrovna pádili na policii! Tak už se přiznej, nebo to bude ještě horší!"
,,Já to opravdu nebyl!" držel jsem provaz oběma rukama. Ten chlap co vedle mě seděl kývl na toho za mnou a ten řetěz pustil. Krk se mi uvolnil a já začal opět normálně dýchat. Ten chlapík se ke mně ještě naposledy přiklonil a zašeptal...
,,Tohle ber jako výstrahu. Někde pípneš a bude z tebe kaše!" hned na to se sebral s celou svojí bandou a vystoupili z nadzemky. Já to jen celé sledoval a držel se za krk. Pořád jsem cítil, jak se mi tam ten provaz před chvílí zařezával. Opřel jsem se hlavou o opěrátko a zhluboka dýchal.
Až poté jsem si uvědomil, že jsem zapomněl vystoupit v centru a jel nadzemkou dál. Byl jsem z toho uplně vedle. Tohle bych nikdy nečekal, a hlavně né potom, co jsem viděl v televizi. Dojel jsem až nakonec trasy a vystoupil. Procházel jsem se po náměstí a přemýšlel nad tím vším. Pomyslel jsem na to, co by se stalo, kdyby mě zabili? A co by bylo s Laurou? Přečetla by si v novinách článek ,,Gangsteři zabili gangstera"? Co potom, kdyby se dozvěděla, co skutečně dělám? Proklínala by sebe, s kým si to začala, nebo mě, že jsem jí neřekl pravdu? Musím jí to říct a to co nejdříve. Řeknu jí to ještě dnes! Rozhodl jsem se nakonec.
Další nadzemka jede za chvíli. Sedl jsem si na nástupišti na lavičku a byl pořádně nervózní. Tyhle věci se nesdělují snadno. Rozmýšlel jsem si proto, jak jí to mám vůbec říct. Lauro, miluju tě, jsem gangster? Ne to by asi nešlo. Co by mi na tohle asi odpověděla? Seděl jsem schrbený a poklepával nervózně nohou. Přijela nadzemka, už není cesty zpět. Dneska se Laura dozví pravdu...

První moje tapeta

11. prosince 2010 v 14:23 Supernatural / Lovci duchů
Wallpaper
Tak a tady je moje první tapetka s nima. Časem určitě přibydou ještě další.
Rozměr tapety je 1366x768

18. Pátek třináctého

4. prosince 2010 v 21:57 I am gentleman
Vrátil jsem se zpátky do postele a netrvalo dlouho a já tvrdě usl. Byl jsem celý zmožený. Nevěděl jsem, jak se o sebe postarám, když mi dá takové úsilí se jen zvednout z postele. Ale chtěl jsem to risknout...
Ráno jsem se vzbudil a bylo mi snad ještě hůř než večer. Bolela mě šíleně hlava a taky celé tělo. I při sebemenším pohybu jsem sténal bolestí. Měl jsem hrozný hlad, ale nedokázal jsem si sám ani dojít do kuchyně a něco si vzít. Pokusil jsem se to zaspat, ale nedařilo se. Převaloval jsem se ze strany na stranu a nevěděl, co mám dělat...

O týden později...
Už je to týden, co mě ti chlapi zmlátili. Můžu se už ale normálně hýbat a dojít si i pro jídlo. Cítím se už lépe. Mám sice ještě spoustu modřin, ale už to aspoň není to, co předtím. Teď už to bude jen lepší doufejme.

O další týden později...
Nechtělo se mi nic vymýšlet, a tak jsem se rozhodl, že na oběd si zajdu do restaurace. I ten monokl z tváře už skoro úplně vymizel. Já si s ním ale nedělal hlavu, ti lidé, které běžně vídávám, totiž vědí, čím se živím. A proto se mi raději klidí z cesty, nebo aspoň někteří. Nevím, jestli k mé smůle nějak přispělo, že byl zrovna pátek třináctého a nebo jen náhoda, ale v té restauraci seděla i Laura. Samozřejmě si mě hned všimla a přispěchala ke mně...
,,Michaele, ráda tě vidím... po tak dlouhé době. Proč jsi se takovou dobu neozval? Nestalo se ti něco? Vypadáš... jinak." změřila si mne pohledem...
,,Ahoj, taky tě rád vidím. No já, víš, nějak nebyl čas, měl jsem teď hodně práce."
,,Aha ale jsi nějaký jiný. Opravdu se nic nestalo?"
,,Ne, určitě ne." snažil jsem se jí uklidnit, ale zároveň mě uvnitř sežíralo to, jak jsem ji stále lhal...?
,,Mně se zdá, že máš nějaké propadlé tváře. Co se stalo, držíš snad dietu?" vykulila oči...
,,Ne, to vůbec ne." odpověděl jsem stroze...
,,Michaele, nebereš doufám nějaké prášky?"
,,Prášky? ......... Prášky!!? Lauro co si to o mně myslíš? Nejsem feťák!" důrazně jsem ji vysvětlil...
,,Promiň Michaele, jenže zdál ses mi jiný a už jsme se neviděli tak měsíc, tak jsem myslela..."
,,Co jsi myslela?"
,,Michaele necháme toho. Nechci se hádat."
,,Já také ne a neměj strach, opravdu se nic nestalo."
,,Ale mohl jsi aspoň zavolat, nějak o sobě dát vědět. Opravdu jsem měla strach!"
,,Budu si to pamatovat a příště nezapomenu, neboj se." chytl jsem ji za ruku a usmál se...
Úsměv mi opětovala a také mě chytla za ruku. Seděli jsme naproti sobě u malého stolku a drželi se oběma rukama. Byl hezký pocit vědět, že na mě někomu záleží.
K obědu jsme si oba dali pečené maso. Bylo to dobré a ještě lepší s příjemnou společností, jako byla právě Laura.
Uběhlo to rychle a ona musela domů. Rozloučili jsme se hlubokým polibkem a slibem, že se zase brzy sejdeme. Nechtěl jsem si to do teď připustit, ale asi jsem se zamiloval. Nikdy jsem se nechtěl moc vázat. Hlavně kvůli své práci, ale už se to stalo a já s tím nic nenadělám a Lauru kvůli tomu neopustím, na to jí mám až moc rád. Doufám jen, že mé city opětuje.
Rozloučili jsme se a já pospíchal domů. Je to sice už nějaká doba, co mě ti chlápci přepadli, ale nechci to podceňovat. Prát se umím už od dětství, ale takhle velkou převahu opravdu nezvládnu.
V klidu jsem si oddychl, když jsem odemkl dveře a následně je za sebou zavřel a zajistil. Posadil jsem se do křesla a zapnul televizor. Začínali právě zprávy...
,,Tito čtyři podezřelí muži z krádeže auta byli dnes zatčeni. Podle svědků to ale nebyl jediný jejich prohřešek. Policie vše ještě jednou důkladně prošetří a pak muže potrestá. Právě teď jsou ve vazbě a čekají na rozsudek. Podle svědků měli tito muži nejen krást, ale i přepadat nevinné lidi. Výsledky rozsudku ohlásíme hned, jak budeme mít nové zprávy..." dořekla právě moderátorka z odpoledních zpráv a já poznal muže na obrazovce. Byli to právě ti muži, kteří mě zmlátili do bezvědomí...